All what you need is dreaming - Ninth - END

22. února 2013 v 1:00 | Ufonek |  All what you need is dreaming










Probudila jsem se na chladivé zemi. Párkrát jsem zamrkala a zamžourala, než si mé oči znovu přivykly na to přítmí, tam to vše bylo tak jasné a všechny obrysy zářily průzračně bílou barvou.
"Proč jsem zase tady?" Vyvalila jsem oči a snažila si stoupnout. Z nějakého prapodivného důvodu mě rozbolela hlava. "Chci říct, proč jsem byla tam?" Bombardovala jsem ji otázkami. Ona se na mě jen lhostejně zahleděla, oblízla si packu a umyla si hlavu. Měla jsem nervy na drátcích, potřebovala jsem odpovědi a pořád jsem je nedostávala.
"Myslela jsem, že bys ráda věděla, zda jste vyhráli, ale jak koukám, asi ne." Zakroutila svou malou šedou hlavičkou a já jsem zbystřila.
"Jo to bych věděla… ale jak se to stalo?" Jakmile jsem se zeptala, už jsem znovu letěla bránou mezi světy.

Otevřela jsem oči. Všude byl kouř a bylo cítit pot. Kam jste se jen podívali, tam se bojovalo. Mé tělo prakticky ztěžklo, jelikož jsem na svém malém tělíčku opět měla zbroj. Pro sebe jsem se usmála. Bylo fajn cítit ji znovu na sobě. Rozhlédla jsem se kolem, nemohla jsem nikde Sasuke najít, až potom… Svůj meč měl přiložený ke krku nepřítele. Vyhráli jsme?
"N-nemohlo by se naše vojsko k nám přidat? Pak by se vaše město patřičně rozrostlo." Ten slizskej had… Na Sasukeho všichni pokřikovali, ať to nedělá, že klame. Ale Sasuke měl příliš velké srdce na to, aby ho nechal být.
"Dobře…" Schoval meč do pochvy a otočil se k němu zády. To neměl dělat. To byla ta největší chyba. Viděla jsem, jak se nepřítel nehezky zaškaredil.
"Sasuke!" Vykřikla jsem z posledních sil, ale ani on se nestihl ubránit přesně mířené ráně.
A tak zápaďané zvítězili…

"Těžko uvěřitelné, co?" Znovu jsem byla v zaprášené místnosti, kterou prosvicovalo jen jedno světlo z malého okýnka. Všimla jsem si, že mi po tvářích samovolně stékají slzy. Okamžitě jsem si je lemem své košile otřela.
"Ale to není možné, proč to udělal? A proč jsem potom viděla Sasuke žít, když v té bitvě padl?" Měla jsem znovu tolik otázek…
"Sasuke je muž s velkým srdcem. Tomu se nedá odporovat." Potom zavrtěla hlavou. "On nepadl, tys ho vyléčila, copak si nevzpomínáš?" Vytřeštila jsem oči.
"Já?" Ukázala jsem na sebe prstem. Ona jen zakoulela svýma velkýma safírovýma očima.


Hleděla jsem jak jsem mohla, ale stejně jsem viděla rozmazaně přes tu clonu slz. Rychle jsem zamrkala. Dívala jsem na velkou ránu, která se stále nechtěla zacelit. Zelenožluté světlo sálalo z mých zakrvavěných rukou. I já jsem měla probodlá záda, ale to nebylo nic, čím bych mohla zpomalit umírání Sasukeho.
"Prosím vydrž!" Prosila jsem, ale nebylo to nic platné. Musela jsem ze sebe vydat mnohem více energie. Musela jsem do toho dát všechno.


"Jaks říkala, nakonec jsem ho vyléčila…" Zamumlala jsem skoro neslyšně, ale bylo bláhové si myslet, že by mě dokázala přeslechnout, když je to kočkovitá šelma.
"Ale jaktožes byla tam, kdyžs byla tady?" Musela jsem působit hodně natvrdle.
"Přece jsem tě tam nemohla nechat samotnou. Navíc… fantazie se může křížit s myslí jiných. Si nemysli, že jsi o tomhle snila jen ty. I když, mohlo to být pravděpodobné." Zakoukala se ven z okna. Pochopila jsem. Takže jsem to nemusela být jenom já, kdo se zmateně probudil na své posteli.
"Díky." Utrousila jsem a div se nepřekotila, když jsem vybíhala ze dveří. Popadla jsem svou tašku přes rameno a ještě jednou se ohlédla, když jsem stála před krámkem. Ten mi připravil tolik dobrodružství a rad. Utřela jsem si neposlušnou slzu a vydala se napříč ulicemi. Teď je čas využít i reality, není dobré jen snít. Svůj sen si člověk musí i uskutečnit. Ale o čem dokážete snít, to můžete taky udělat.

Sevřela jsem ruku v pěst a utíkala, co mi nohy a plíce stačily.
Zastavila jsem se před přechodem a počkala na zelenou. Už jsem neměla sílu, musela jsem si napřed trochu vydechnout. Já věřím, že někde na mě čeká. A nemuselo to trvat dlouho, abych ho našla. Vzhlédla jsem a pomalu překročila bílou barvou natřenou silnici. Stál tam, ťukal něco do mobilu, s jeho černými vlasy si pohrával ještě chladný vítr. Nemohla jsem tomu uvěřit, opravdu tam byl, opravdu tam stál. Nepoškozen. Jeho krásná pokožka byla celistvá, ale zdálo se mi, jakoby ho něco trápilo…
"Sasuke…?" Váhavě jsem ho oslovila a dala si ruce za záda. Bylo zvláštní vidět ho i v realitě, na kráse mu to nijak neubralo, ba jsem měla pocit, že byl ještě krásnější než dřív. Ale… byl to opravdu ten starý Sasuke? Když ne tak kdo by to byl?

"Kdo jsi?" S nezájmem se na mě podíval, asi jsem ho přespříliš vyrušila od jeho úkolu esemeskování.
"Já…" Nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovíčko. Tak jsem byla zaskočená jeho odpovědí. Chtělo se mi plakat. On mě nepoznával? A já jsem ho tak důvěrně znala.
"Počkej…" Přeměřil si mě pohledem a přistoupil blíž. "Ty jsi ta holka z mého snu." Tak přece si mě pamatuje! Měla jsem chuť zavýsknout radostí. Bylo to skoro neuvěřitelné.
"Sakuro…" Pohladil mě po vlasech. "Ale jak? Myslel jsem, že jsi mrtvá." Stáli jsme tam jenom tak, na ostrůvku mezi silnicemi. Povytáhla jsem jedno ze svých růžových obočí.
"Mrtvá? Já? Prosím tě, za koho mě máš?" Odplivla jsem si. Nepamatuju si na nic takového, že bych umírala. Co mi Chi zatajila?
"Měl jsem tě dřív jen za kovářskou dívčinu, ale bylo v tobě mnohem víc. A nebo taky mnohem míň. Léčila jsi mě tak urputně, až jsi z toho omdlela a když jsme se tě snažili probrat. Nejevilas žádné známky života. Naruto z toho byl u vytržení a pomalu se chtěl jít zahrabat. Dával si to za vinu." Přejel svými studenými prsty po mé tváři. Rázem mi mráz přejel po zádech. Naruto… je možné, aby tu byl taky? A jakmile jsem na to pomyslela, z rohu vyšla postava mu na chlup stejná.
"Sasuke, Sakuro!" Zvolala a rozeběhl se k nám. Bylo nám jedno, že blokujeme cestu chodcům a nedbali jsme na jejich pokřiky. Bylo nám to srdečně jedno. Hlavně, že jsme byli znovu spolu…
"Naruto…" Teď už jsem se neudržela, po mých tvářích znovu začali stékat slzy. Avšak tentokrát nebyli od smutku, ale od štěstí. Byla jsem tak hrozně šťastná. Oba jsem je objala a oni objali mě. Cítila jsem, jak se Sasuke lehce pousmál. Takže vše, o čem sníme, se může stát skutečností.
"Jsem tak ráda…" Fňukla jsem a podívala se Sasukemu do tváře. Opravdu mu tam hrál lehký úsměv, zuby neměl vyceněné, ale vážila jsem si už jen tohohle. Potom se sehnul, ruce omotané okolo mého pasu a přiložil své horké rty na ty mé. Měl zavřené oči a já jsem ho napodobila. Jazykem zkoumal každou skulinku mých úst. Bylo to něco nového a přitom tak známého.
"Miluju tě, Sasuke." Uniklo mi. Nereagoval podrážděně, měla jsem spíš pocit, že ho to velice potěšilo…
"Já tebe taky." A znovu spojil naše rty. Byla jsem bezhlavě zamilovaná do někoho, kdo nemusel být ani skutečný. Já však měla to štěstí, že on byl. Byl tu pro mě.
"Hele vy dva, můžete si to nechat na později, no ne?" Drbl do nás blonďáček, my se na sebe jen usmáli.
"Tak, mohli bychom." Vysvětlil Sasuke, chytnul mě za ruku. Naruto svou ruku přesunul kolem mých ramen a všichni tři jsme se rozešli, abychom konečně odblokovali cestu a užívali si vzájemné blízkosti…
___________________________

Snad se vám tahle dílovka líbila :)
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 misaki misaki | 22. února 2013 v 12:29 | Reagovat

juchů...!!!! :D to bylo tak krásně dojemný.. :'( ten konec se ti fakticky povedl.. :)

2 yuki-chan yuki-chan | 22. února 2013 v 12:45 | Reagovat

dobrej konec :D

3 hynyty sarah hynyty sarah | 22. února 2013 v 13:18 | Reagovat

Tak tahle povídka se posouvá mezi nejlepší(i když jsou tam všechny).Já chci taky takový život!!!!Bůůůů!!!KAWAI!!

4 Shiki-chan Shiki-chan | E-mail | Web | 22. února 2013 v 19:21 | Reagovat

husťácký moc dobrýý příběh jooo dobrííííí

5 Katty Katty | 22. února 2013 v 19:53 | Reagovat

Fíííhá !! Krásně jsi to zakončila x))

6 Cherry Cherry | Web | 22. února 2013 v 20:43 | Reagovat

Bombastický konec :)

7 itasaku15 itasaku15 | Web | 22. února 2013 v 21:45 | Reagovat

krasny koniec

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama