All what you need is dreaming - Sixth

13. února 2013 v 3:22 | Ufonek |  All what you need is dreaming
Nůn :3








Všichni se rázem rozešli, já jsem se jich musela držet, poněvadž to oni byli ti, jenž udávali směr a bez nich bych nevěděla, kudy mám jít. Pořád jsem musela myslet na Sasukeho, jak tam tak vepředu kráčí se vztyčenou hlavou a nikdy se neotočí. Jestlipak na mě někdy myslí? Nebo jen na tu svoji Manami… Kdybych byla normálně oděná, nejspíš bych se chytila za srdce, ale takhle o tom jen můžu přemýšlet. Bolí to. Když někoho milujete více než sebe a on vás takhle… Ksakru, už bych na něj měla přestat myslet. I když, proč tu vlastně jsem? Samozřejmě kvůli němu. Nechci ho ztratit. Ale už jsi ho ztratila. Našeptávalo mi mé podvědomí a já mu bohužel musela dát za pravdu.
Já budu bojovat!
Ploužila jsem se v těch nejzadnějších řadách, přece jenom zbroj byla těžká a na mé malé tělo jsem musela dost zpomalit, abych vůbec nasadila nějaké tempo. Povzdychla jsem si. Najednou jsem mezi houfem přileb zahlédla blonďaté háro. To musí být Naruto! U nikoho jiného jsem tak jasnou žlutou ještě neviděla. Jak by asi zareagoval, kdyby mě viděl? Poznal by mě? A co by dělal potom? Nevěděla bych, co by. Hodila jsem to za hlavu a pokračovala.

Šli jsme asi patnáct minut, až jsme se konečně někam dostali. Přesněji k nějaké hrázi, bylo to celkem blízko hradeb, což jsem nechápala, myslela jsem si, že to je hlavní cíl - nepoškodit je. Ale asi jsem se spletla. Kdybych byla v předních liniích asi bych možná něco pochytila z výhledu, ale když jsem těsnána tu vzadu, moc toho nevidím a tak mi nezbývá, než-li nastrašit uši.

"Došli jste, vy poseroutkové." Prohlásil někdo pisklavým hlasem. Byla jsem celkem malá, takže ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, ani škvírkou jsem nic nezřela.
"Nejsme srabi." Opáčil někdo z našich hluboce melodickým hlasem, který bych poznala všude na světě. Nepatřil nikomu jinému, než Sasukemu.
"Hm, aby jste náhodou svého rozhodnutí nelitovali." Z jejího hlasu byl znát značný cynismus, a i když jsem nic nespatřila, dalo by se snadno uhodnout, jak se dotyčná ušklíbla.
"Nikdy nevezmeme svá slova zpět." Tentokrát promluvil Naruto, jak se proboha dostal dopředu? Co si pamatuju, byla jsem za ním ještě těsně v závěsu.
"Do niiiich!" Zařval ten pisklavý hlas a rozpoutala se bitva.

Šípy létali, kuše i luky stříleli, bylo slyšet řinkot mečů i menších kordů a dýk. Každý se rval zuby nehty, jak jen to šlo. Brnění o sebe třískali, ranění padali. Medici měli plné ruce práce, včetně mě. Obíhala jsem skupinky raněných, a i když už se mi chvilkami dělali mžitky před očima, dělala jsem, co jsem mohla a nepřestávala. Neustále jsem tak jakoby kontrolovala Sasukeho, jenom abych věděla, že je ještě na živu. Nejde někoho přestat milovat ze dne na den. A pokud to někdo kdy dokázal, buď nemiloval, a nebo zahodil všechny své city.

Když padla tma, všichni bojovníci byli již unaveni a rozhodli si dát přestávku. Obvykle to tak ve vřavách nebývá, ale tohle byla jiná situace (a tak se ptám, je tohle stále jen moje mysl?).
A tak jsme se utábořili, rozdělali stany a vykřesali ohně. Ať jsem prohledávala batoh jak jsem chtěla, ani deku jsem v něm nenašla. Jsem to ale tele, jak jsem si to mohla zapomenout? V duchu jsem na sebe řvala, jak jsem blbá a k ničemu, i když jsem za vyléčení některých případů málem vypustila duši. Jeden šíp se mi dokonce zabodl do ruky, ale to nebylo nic, čím bych se měla zaobírat.

Posadila jsem se co nejblíže k ohni, noci byli ještě vlahé a studené. Obvykle by mi nevadil vítr ve vlasech, ale jelikož po ostříhání jsem dospěla skoro k lysině, no… moc teplo mi nebylo. Postupně odešli všichni spát, taky bych šla, kdybych měla něco co bych si postavila nad sebe a nebo do čeho se zabalila.
"Ty nemáš kde spát?" Na chvíli jsem odtrhla oči od plápolajících rudých plamenů a zvedla je k osobě zahalené ve tmě. Následně vyšel na svit. Nebyl to nikdo jiný než Sasuke. Srdce mi začalo divoce tlouct, jakoby to byl nějaký granát, jenž měl každou chvíli vybuchnout. Jeho černé oči se do mě zabodli a já ty své zelené musela opět trochu přivřít, aby to nevypadalo tak nápadně.
"Držím hlídku." Seberu všechen svůj pevný hlas a snažím se jej aplikovat do konverzace, prozatím úspěšně. Samozřejmě je až hraně hluboký.
"Ach, ale vždyť jsme se dohodli s protivníkem, že nikdo nezaútočí dokud se nezavelí." Poškrábal se v jeho krásných havraních vlasech. Zakroutila jsem hlavou.
"Nejste příliš důvěřivý? Nevíme jaký je protivník, může být lstivý jako liška." Procedím. Vždy jsem byla tak trošku ostražitá, v mém světě je to zapotřebí.
"Máte pravdu. Jste bystrý, jak se jmenujete?" Přisedne si blízko ke mně, jednou rukou se otře o tu mou… a mě přejede po těle husí kůže. Cítím se jako nějaká zamilovaná puberťačka. Aha, já jsem.
"Jste si jistý, že to chcete vědět? Já si nemyslím, že by to bylo nějaké potřebné." Lehce se uculím. On si mě zkoumavě přeměří, přesně tak, jak to udělal, když mě poprvé zahlédl. Držela jsem se, abych se nechytla za hlavu, to by bylo totiž více než nápadné.
"Jsem ten, za koho mne nemáte, jsem ten, kterému vlasy vypadaly, jsem ten, který je divný. A taky jsem ten, kterému možná věříte. Tomu se říká víra ve vojáky." Dala jsem mu takovou maličkatou hádanku, ale ne takovou, abych se úplně prozradila. Znovu ten jeho pohled. Ještěže sedím, jinak bych asi spadla.
"Kterému vlasy vypadaly… Jste plešatý?" Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.
"Ne, ne tak docela." Usmívala jsem se, ale to on nemohl vidět, měla jsem neustále helmu.
"Jsem ten, za koho mne nemáte…" Mumlal si pro sebe. Proč jen musí být tak nádherný? Nikdy jsem si nevšimla, jak může jeho zadumaný výraz být tak krásný. Slzy se mi samovolně začaly drát do očí, ale já je úspěšně zatlačila zpátky.
"Nemám rád hádanky." Zhodnotil situaci. "Ale ve vás něco je." Zasměje se, to jeho zazubení jsem si zamilovala, naprosto. Protože bylo vzácné a zahlédnout ho na něm byl skoro nadlidský úkol. Bůhví, jaké to měl v minulosti.
"Váš problém." Odpovím a zadívám se na hvězdy. Vždy jsem je měla radši než mraky. Byly tak jasné, a symbolizovaly něco jako naději, alespoň pro mě.
"Pravda. Víš co, pojď ke mně do stanu, mám tam dost místa a ty se zdáš být docela opuštěný, navíc bych nechtěl, abys prochladl, rýma na bojišti je snad to nejhorší." Prohlásil a zvedl se. Poté se na mě očekávavě podíval.
"Vlastní zkušenost?" Zašklebila jsem se, to on naštěstí nemohl vidět. Počkat, on mě právě pozval do svého stanu. Ale…
"Pane, vaše nabídka je dozajista nanejvýš šlechetná, ale nemyslím si, že je to dobrý nápad." Snažila jsem se z toho vykroutit, ale již nebylo úniku. Když si postaví hlavu, ani ten jemu nejdražší člověk ho nepřemluví.
"Nestyďte se vojíne a pojďte! Nebo vás tam odvedu násilím, potřebujete načerpat nové síly!" Chytne mne za ruku a vede do svého stanu.

"Na co se vlastně specializujete?" Otáže se mě, když ulehá do postele (to jeho převlékání jsem málem nepřežila), já pořád jen váhavě stojím v plné zbroji. Prsa jsem si trochu stáhla, stejně je nemám velká, takže by nevyčnívaly, horší je, kdyby mě poznal…
"Jsem medik. A umím něco málo s mečem." Zabrumlám a přejdu do jádra stanu. Jsou tu dvě deky a on už se do jedné zachumlal. A tak ze sebe shodím brnění, pod nímž mám jen nějaké volné triko a kalhoty. Přilbu si stále nesundávám, soukám se do deky a doufám, že mi bude tepleji.
"To je dobré, medici jsou velice žádaní. Já se sice dobře oháním s ostřím, ale jako léčitel bych nepochodil." Uchechtne se a oba na chvíli zmlkneme.

"Pověz…" Chvilka ticha a u mě i napětí. "Máš dívku?" Nechápu, proč chce řešit právě tohle.
"Měl jsem, ale viděla ve mně někoho jiného." Posmutním, když si znovu vzpomenu na tu scénku. "Jak jsi na tom ty?" Dělám, co můžu, abych zadržela slzy a takzvaný fňukací hlas.
"Taky jsem měl, byla nádherná… dal bych vše na světě, abych ji mohl sevřít v náručí a přičichnout k jejím vlasům." Celým tělem mi projel elektrický proud, ale s ním i něco jiného, bylo to štěstí.
"Jaké barvy má vlasy?" Zajíknu se.
"Divný. Teda, nejdřív jsem si to myslel. Ale vlastně se k ní dokonale hodí." Uculí se. "Ale já to pokonil." Skloní hlavu. "Proto jsem si řekl, že tady rozhodně nepadnu, musím jí to všechno vysvětlit." I přes tu tmu jsem viděla, jak se drbal ve vlasech.
"Třeba taky čeká…" Zašeptám.
"Možná." Přitaká a protáhne se. "No, každopádně pak za ní musím jít. Jenomže nemám ponětí, kde je." Znovu posmutním, třeba vůbec nemyslel mě, ale tu svoji Manami. I myšlenkami to jméno vyslovím značně znechuceně. Sasuke má už zavřené oči a já se odvážím sundat přilbici. Teď už mě stejně nemůže vidět.
"Hm… dobrou noc." Otočím se na druhý bok a více se zavinu do deky. Je mi teplo, ale kdesi uvnitř mě to zamrzá…
____________________________
Děkuju moc za předchozí komentáře :3 a u téhle si taky prosím KOMENTÁŘE :3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Charley Charley | Web | 13. února 2013 v 6:18 | Reagovat

áááhhh... to je skvélí... těším těším rěším... :D XDDD

2 Katty Katty | 13. února 2013 v 6:36 | Reagovat

Krásné ! Už aby bylo pokráčko ;))

3 saske8310 saske8310 | E-mail | 13. února 2013 v 9:39 | Reagovat

nadhera ...rychlo další.

4 Cherry Cherry | Web | 13. února 2013 v 10:35 | Reagovat

:D Tak už mám malou představu...Těším se na další díl.

5 yuki-chan yuki-chan | 13. února 2013 v 15:51 | Reagovat

krasa moc se těším na pokrecko :D  :-)

6 misaki misaki | 13. února 2013 v 16:53 | Reagovat

To je úžasné... už aby byl další díl... :)

7 misaki misaki | 13. února 2013 v 16:54 | Reagovat

To je úžasné... už aby byl další díl...

8 forever-mine forever-mine | 13. února 2013 v 18:14 | Reagovat

Krása! Už se těším na další dílek...

9 Kacule Kacule | 13. února 2013 v 18:31 | Reagovat

Píšu komentář až sem, protože jsem všech šest dílů četla až dnes. Velmi originální a neobvyklý nápad. Skvěle napsané... prostě úchvatné. ;-)

10 hynyty sarah hynyty sarah | 14. února 2013 v 12:39 | Reagovat

Jůůůů to je žůžo!!!!Nádhera.četla jsem i Valentýnku-je prostě boží!!! :-D

11 BB20 BB20 | 14. února 2013 v 23:35 | Reagovat

Pěkné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama