
"Můžete jít domů." Zvolal kovář, poupravil si masku a přehodil pytel s kovadlinami přes rameno.
"Děkujeme Kakashi." Řekli jsme s Narutem unisono a vypravili se ven.
"Co máš v plánu?" Otázal se, když si dával ruce za hlavu, jak to obvykle dělává.
"Já nevím, asi se půjdu projít." Zhodnotila jsem situaci, když jsem se podívala na nebe, na kterém jako vždy pěkně zářilo slunce. Povytáhla jsem si rukávy nahoru.
"Ale nejdřív se půjdu převléknout." Dodala jsem a rozloučila se s ním dřív, než by mě mohl stačit zastavit.
Nějak jsem neměla chuť s ním trávit odpoledne, a jsem si téměř jistá, že by mě rád pozval. Rozhodně bychom se bavili, ale já chtěla jít do lesa. Chtěla jsem znovu spatřit toho Sasukeho. I když mi naháněl husí kůži, bylo na něm něco, co mě zaujalo. Zároveň jsem na něj nemohla přestat myslet, nedokázala jsem. Jenom když jsem se smála, protože to je údajně gesto, při kterém na nic nemyslíte. Kromě tedy, když je to smích falešný. Ale to v mém případě není.
Oblékla jsem si kratší věci. Přece jenom stále se oteplovalo a oteplovalo a noci byly teplé taktéž. Podívala jsem se na střepy zrcadla. Nedávno se mi povedlo jej ve spánku shodit. Hospodyně této ubytovny to naštěstí ještě neví. Pokrčila jsem rameny a usmála se na sebe. Vykročila jsem směrem k lesu. Nějakým způsobem jsem věřila, že by tam mohl znovu stepovat.
A k mému snění se přidala i skutečnost, opravdu tam stál, opřený o strom, propalujíc mě pohledem.
"Věděl jsem, že přijdeš." Zkonstatoval a přes tvář se mu přehnal nečitelný úsměv. Nemohla jsem odhadnout na co myslí, a to jsem byla celkem empatická. Alespoň mí rodiče to říkali. S tou vzpomínkou jsem se znovu vydala do myšlenek; je tohle realita nebo sen?
"To mi na to nic neřekneš?" Jeho zazubení se vytratí a změří si mě pohledem. Ta husí kůže už je tady zase.
"Nevím, co bych říkala." Pronesu. Sakra, chci bejt taky trochu tajemná… Povzdychnu si, v mém případě to asi nepůjde.
"Pojď." Vysloví lehce a tlumeně se uchechtne. Nevím proč, ale mé nohy se samy od sebe pohnou. Otočí se ke mně zády a já ho s metrovým odstupem následuju.
Nevím, jak dlouho jdeme, ale pořád mu koukám na jeho hýbající se záda pod důsledky určitých a stále jednotvárných pohybů. Mlčky.
"Proč za mnou vůbec jdeš tak snadno, myslel jsem, že budeš více odporovat." Prohodí najednou a dokonale mě tím vyvede z míry, jen párkrát zamrkám.
"Neměla bys být tak důvěřivá." Vytkne mi a já se zatvářím ublíženě, to on ovšem nemůže vidět.
"Tak promiň." Ohradím se, zkřížím ruce na prsou a chci se otočit, ovšem něco mi to nedovolí - on mi to nedovolí. Drží mě za ramena a dýchá na krk.
"Tak jsem to nemyslel." Zašeptá a já strnu. Zrychleně dýchám, tohle mi vážně nahnalo strach. Nejraději bych brala nohy na ramena, ale mé tělo mě neposlouchá, jediné co dokážu je otočit hlavu na stranu, abych na něj alespoň koutkem oka viděla. Byť ještě před chvílí byl v mé minimální blízkosti, teď je zase metr přede mnou a zády, ovšem hlavu nakloněnou tak, aby mě spatřil.
"Tak pojď." Takže on vážně chce, abych šla s ním? To předtím nemělo být odrazení? Usměju se a přidám do kroku, dokonce se odvážím jít vedle něho. Zkoumám jeho tvář. Je vážně hezký. No, to je celkem slabé slovo. Vlastně jsem nikoho krásnějšího neviděla.
"Co je?" Vyštěkne podrážděně. Raději znovu zacouvám za něj. Dokáže být značně nevrlý, tak proč se prostě neotočím a nejdu zpátky? Protože mě tady chce. Našeptává mi mé podvědomí, které pak jen okřiknu.
"Nic. Promiň." Pípnu a potom se znovu rozhostí ticho.
Zřejmě jsme na místě. Sasuke vejde do nějakého starého zaprášeného domu. Váhavě vykročím za ním a naskytne se mi množství temných neprosvícených chodeb.
"Sasuke? Kde jsi?" Zavolám do tmy. Cítím se skoro jako ta dívka v nějakých hororech, ovšem Sasuke není zlý, že ne?
"Tady jsem." Křikne a já se matně vydávám po hlasu. Najednou mě oslepí prudké světlo. Zavřu oči a chvíli trvá než si přivyknu.
"Raději mi ohlaš, než tohle uděláš." Poručím mu, když se veškeré mžitky vytratí. On na mě upře takový ten svůj pohled alá co si to dovoluješ a má kazatelská chuť opadá a já se znovu cítím jako ta malá holčička. Raději uhnu pohledem, co když jím umí zabíjet?
"A co tady vlastně děláme? Tedy, proč jsem tady?" Pokusím se o nenucenou otázku, pravda je, že jsem nervózní, nechci, aby mě zase okřiknul.
"Chci ti něco ukázat." Promluví lišácky a já jsem ráda, že jeho humorná stránka je zpátky. "Následuj mě." Řekne vznešeně a já mu vyhovím. Párkrát zatočíme a vejdeme do nějakého pokoje. Kdybych tu byla sama, nevyznala bych se tu. Ale s jeho pomocí je to snadné.
"Svítím." Varuje mě a já na chvilku znovu zavřu oči. Takže mě poslechl. Nějakým způsobem se mi okolo srdce ovine něco teplého a nepoznaného. Nevím, co je to, ale je to… příjemné. Usměju se a vejdu za ním. První co mě zaujme, je nějaká černá koule na stole. Přijdu k tomu a pořádně si to prohlédnu. Je to chundelaté. Chci si to ošahat, ale černovláskův přísný hlas mě zastaví.
"Nesahat!" Napomene mě a já vzpomínám, kde už jsem něco takového slyšela.
"To je kočka?" Došli mi spojitosti. Je to chlupaté a evidentně to spí. Jak mi nemohlo dojít, že je to zvíře? To i v takovémhle světě existují domácí mazlíčci?
"Samozřejmě. A právě spí. Vlastně by se zvířata neměla vlastnit. Ale když to pojmu jinak, ta kočka spíš vlastní mě." Pousměje se a já ho napodobím. Co já bych dala za domácí zvíře. Chci se jí dotknout…
"No, ale teď k věci. Podívej." Ukáže mi nějaký obrázek s dívkou. Průzračně zelené oči jako orosená tráva a lehce bílé vlasy s odleskem žluté. Je nádherná.
"Kdo je to?" Zeptám se. Doufám, že jsem neřízla do živého.
"Má dívka. Ale od té doby, co jsem tě zpozoroval tak jsem ji neviděl. Jsi jí až neskutečně podobná, a tak si říkám… I když je to blbost." Zavrtí se. Ještě jsem ho neviděla v takovéhle situaci. Já jsem ho vlastně neviděla ještě v mnoha situacích. Při prvních slovech mě bodlo neznámým způsobem u srdce, no ignorovala jsem to.
"Povídej." Pobídla jsem ho, chtěla jsem vědět, co si myslí.
"Ne, to je vážně blbost." Podrbal se na hlavě a máchl rukou. Chytla jsem mu ji.
"Mluv." Nějak jsem nabrala odvahu a podívala se do těch jeho černočerných očí. Místo toho, aby znovu vyvolal ten svůj hrůzu nahánějící pohled, si jen povzdychl.
"No tak dobře. Říkám si, jestli to nejsi ty." Zašeptá. Vytřeštím oči a povolím sevření.
"Já? Ne, to je nemožné. Já, já, já…" Nemůžu se vykoktat. Chytí mě za ramena a zahledí do očí.
"Tak mi vysvětli jedno, nedokážeš říct, odkud ses vzala. Manami!" Křikl najednou, pochopila jsem, že to musí být jméno té dívky. Nikdy jsem v jeho očích neviděla tolik lásky. Objala jsem ho a on mě jen sevřel. Chvíli jsem se neodvážila nic říct, jenom abych nenarušila tu situaci, kdy jsem se ho mohla dotýkat. Jakoby to najednou byl úplně jiný člověk. Došlo mi, že to tak ale nemůžu nechat. Nemůžu ho nechat v zatracení.
"Promiň mi to, ale já vážně nejsem tvá dívka. Nevím, proč zmizela. Nedokážu si vysvětlit to, že si jsme podobné, ale vážně to nejsem já." Chtěla jsem se od něj odtáhnout, ale on mi to nedovolil.
"Řekni, že je to lež…" Zaprosí. Nikdy jsem nikoho neviděla takhle odzbrojeného.
"Není." Řeknu posmutněle a pohladím ho po vlasech.
"Promiň, Sakuro." Řekne ještě s mírně roztřeseným hlasem a odpojí se ode mě. Na chvíli se otočí a pak jeho třes ustane.
"Vyvedu tě ven." Zahřmí znovu stejně melodickým hlasem, jako vždy a jako kdyby se to před chvílí nikdy nestalo. Je to snad mistr přetvářky? Ne, tohle by nikdo neudělal… Sakuro, neblázni.
Doufám, že je to zajímavé :3 Komentáře si prosím - min 10 :) !


















pekne rychlo pokračko.