
Jo a ještě něco, jsem zamilovaná…
Už celkem dlouhou dobu, a ke všemu mám pocit, jako kdybych neměla šanci. On je tak nádherný, chtěný a inteligentní. Kdežto já jsem jen inteligentní, a ani to není jisté, jelikož jsem ve třídě se samýma debilama… a s ním. On se liší od všech kluků, které jsem prozatím poznala. Je vážně nádherný. Havraní vlasy má sčesané do zvláštního, a přesto neodolatelného účesu, nosí je jen tak ledabyle poházené. Oči barvy kaněk mají výrazný lesk a vždy, když se mi povede je stočit na svou stranu, mám pocit, jakoby se snad usmívaly. Ale to je vážně jen pocit. Nemusí to být pravda. Vždy má kamennou tvář, jako kdyby to snad byl pokerový hráč. Úsměv vykouzlí jen málo, proto je tak vzácný. Ale když už jej nahodí, vypadá ještě neodolatelněji než normálně, a to už je co říct. Melodický hlas bych poznala snad všude. Má jen jednoho kamaráda, teda, asi by jich měl víc, ale nechce. A zrovna s tím největším idiotem se baví… Někdy o mě měl i zájem, ale já o něj ne. Tedy, ne že by to nebyl dobrý kamarád. Ale kamarád je hranice, kterou nehodlám přesáhnout.
Zítra je den svatého Valentýna. Většina kluků by na 14. Února reagovala s živým výkřikem "Začíná liga mistrů! Doneste pivo a hodně jídla!" Ale abych pravdu řekla, mě fotbal nějak nepřitahuje, ale jeho dozajista ano. Aby ne, když je kapitán našeho fotbalového družstva. Povzdychnu si a prohrábnu vlasy. Kéž by alespoň nebyl tak strašně vzdálený. Mám v plánu mu dát nepovinnou čokoládu. Jak na ni asi zareaguje? Co když odmítne? Toho jsem se bála, ale neustále jsem se uklidňovala tím, že všechno bude v pořádku, všechno se vydaří a se Sasukem se políbíme. Ale… má vůbec cenu doufat? Když on je žádán všemi děvčaty a často mnohem hezčími než jsem já…Nevím no. Spekulovalo se dokonce i nad tím, jestli není gay. Protože moc dívek zatím nevystřídal. Kéž bych byla jeho první, ale zároveň i poslední…
Proč se moje srdce muselo vydat zrovna po jeho dráze? Všimla jsem si, že co jsem zakoukaná, celkem se mi zhoršily známky. Alespoň mi už všichni neříkají, že jsem šprt.
Ptáte se, jestli už mám čokoládky připravené? Uchechtla jsem se. Už alespoň týden dopředu, nevěděla jsem totiž, co dělat. Doufám, že mu budou chutnat. S tím se mi do mysli znovu krade ta představa, jak mě odmítá a já musím s ponížením a svěšenou hlavou odejít. Nevím, jak to bylo minulý rok. To jsem mu je nedávala. Byla jsem příliš stydlivá, ale tento rok už jsem se konečně odhodlala.
Vydala jsem se do peřin se sněním o dobrém spánku, abych ráno neměla náhodou kruhy pod očima… ale jak se zdálo, nebylo mi mé přání vyslyšeno… Dlouho jsem musela přemítat nad tím, co mu zítra asi řeknu a jak ho vůbec oslovím, aby se odtrhl od věčného řečnění s Narutem. Tedy, ne že by on snad vždy vyhledával společnost, to se říct nedá, ale Naruto do něj vždy umí tak šikovně zavalit až dosáhne toho, aby mu pan dokonalý odpověděl. Doufám, že odpoví i mě.
Ráno se probudím, vyhopsnu z postele, stejně bych déle spát nevydržela, je právě čtvrt na sedm. Měla jsem vstávat až o patnáct minut později. No…
Nahlédnu do zrcadla, vlasy mi trčí na všechny světové a trvá mi asi pět minut, než je dokáže všechny zkrotit a pečlivě načesat do vysokého pony culíku.
Ano, jak jsem tušila, kruhům pod očima jsem se vážně nevyhla, a proto se rozhodnu nanést lehkou vrstvičku make-upu a mini tah řasenky. Obvykle takové serepetičky nepoužívám, ale dnes se chci obzvlášť líbit…
Cestou do školy několikrát škobrtnu a ocitnu se na zemi jak dlouhá tak široká. Ale to bude asi tím, že se moc soustředím na myšlenky. Opravdu chci, aby mi to dnes vyšlo. Sáček s čokoládkami mám uschovaný do malé brašničky, aby jej nikdo neviděl. Už vidím Karin a její poskokyně, jak se mi pochlebují. Tentokrát se nenechám, respektive nechci nechat. Pořád si ze mě dělají srandu, ať už kvůli mým růžovým vlasům či nerovnému úsměvu a nebo příliš malým a hnusně zbarveným očím…
Ve škole přežiju dvě hodiny, až nastane velká přestávka, a dřív než se stačí zmocnit svého rohlíku, přiklusám k němu a váhavě ho oslovím.
"Mohl bys na slovíčko?" Jsem nervózní, místy i cítím, jak mi kapička potu stéká po tváři. Jen ke mně líně zvedne ty své černé onyxy a prohodí:
"Asi mohl…" Položí pečivo úhledně zabalené v ubrousku znovu na lavici a stoupne si. Je asi o půl hlavy vyšší než já, není divu, že se zadívá dolů. Pořád má takový ten lhostejný výraz. Chtěla bych, aby se ho zbavil.
Vyjdeme na chodbu, koušu si ret, uhýbám očima a sáček nervózně schovávám za zády.
"Tak co potřebuješ?" Dívá se na mě, probodává mě pohledem. Ruce mám celé zpocené.
"Víš… já… dnes je svatého Valentýna…" Vymáčknu ze sebe, jako když se žvýkačka nechce odtrhnout od tyčinky lízátka.
"Hmm…" Podotkne a nadzvedne jedno ze svých černých obočí, ano, už se na něj odvážím podívat, i když jen koutkem oka, ale podívám se na něj.
"Já… já… prostě jsem ti to chtěla dát!" Vyvalím ze sebe a napřáhnu ruce před sebe, čímž docílím jen toho, že do něj svými sevřenými pěstičkami narazím a sáček se lenivě otře o jeho vypracovanou hruď. Nemluvě o tom, že jsem ho jednou na plaváku sledovala a tajně slintala nad jeho svaly. Čekám na reakci, víčka pevně přimknuté k sobě a hlavu skloněnou k zemi.
"Prosím…" Zašeptám. Modlím se, aby si to vzal a já se nemusela cítit trapně, kvůli odmítnutí.
"To vypadá chutně." Utrousí a opravdu si sáček s ručně dělanými čokoládovými srdíčky s jahodovou polevou vezme. Chvíli se jen tak dívá na obal, poté je otevře a ochutná.
"U tebe zdání neklame." Rozstřapatí mi vlasy. Konečně otevřu oči a usměju se. Oči se mi zalijí slzami, moje úsilí se vyplatilo. Vážně si to vzal… a chutná mu to! A navíc se mě i dotkl. On se mě neštítí. Jsem tak hrozně šťastná, i když se ještě nic nestalo. Se zájmem si mě prohlíží.
"Líbím se ti?" Hlasitě polknu a zakuckám se, div že se nezadusím. Co si krucinál myslí, že říká? Vždyť tohle na mě nemůže jen tak vybalit. Snažím se, abych se mu nedívala do očí. Ale znáte to, moc mi to nejde. A když mi ještě nadzvedne bradu, abych se mu do nich dívala, už se neubráním. Musím se mu do nich zadívat, spoutal mě, zhypnotizoval, už není úniku.
"Odpověz." Poručí mi chladně. Snažím se dostat z jeho sevření, neříkám, že mi to není příjemné, to více než je. Nervózně se uculím a stěží přikývnu. Přerývavě dýchám. Jestli teď řekne něco, co mi zlomí srdce, asi se půjdu zastřelit.
"To jsem rád." Pohladí mě po vlasech a nahne se nade mě. Vtiskne mi krátký polibek. Tváře mi zahoří a já už nevím, co dělat dál. On… on mě právě políbil! Vzhlédnu k němu přes svůj zelený pohled a naskýtá se mi jeho tvář rozzářená úsměvem.
"Zítra ve tři u trojice!" Řekne, otočí se na patě a pojídaje moje cukrovinky se odebere zpátky do třídy. Nemůžu tomu uvěřit. Úsměv a štěstí se mi rozlije do celého těla. On… on mě právě pozval na rande! A políbil mě. A… je prostě úžasný…
Ještě chvíli tam tak omámeně stojím, načež se taky přesouvám do mé kmenové učebny. Celý den se mu nemůžu podívat do očí. Jediné co zvládám, je usmívat se a být za ty dlouhé roky opravdu šťastná… Miluju Sasukeho Uchihu.
Doufám, že ten konec nebyl příliš neuzavřený, a že se líbilo :) Mimochodem, všimli jste si, že jsem přidala povídku dva dny po sobě? :3 Doufám, že to oceníte KOMENTÁŘEM :))
Děkuju za ty předchozí ;3


















Jak sladké :)