Právě koukala do západu slunce. Vyčkávala, než sejde za obzor, aby se mohla vydat na dlouhou cestu do města, kde obvykle lovila své kořisti. Ne, že by snad byla nějaké dravé zvíře. Jen žena. Ovšem ne tak ledajaká. Byla oděná do bílé tuniky a tříčtvrtečních kalhot. Nebyla potrhaná, právě naopak, byla čistá a opečovávaná, dobře zbavená všeho prachu.Oči jí zajiskřily, když se kotouč doplazil až na konec své obvyklé trasy a stíny se prodloužily. Tmavě purpurová stále zdobila večerní oblohu.
"Konečně…" Zašeptala a zmizela v mlze. Ne, že by snad nadobro zmizela či se teleportovala. Prostě zneviditelnila. Jinak šla normálním krokem do nedalekého města. Občas se tam nalezli pěkné kousky. A čeho? Duší… Byla tajemná a nikdy na sebe nenechávala příliš upozornit. I když byli i doby, kdy jí byli v patách různé oddíly policistů a průzkumníků či detektivů všech rázů, ale uznejme, čarodějku byste asi těžko chytili jen tak.
Ano, byla čarodějka. Ale znovu třeba zmínit, ne jen tak ledajaká. Ke své moci potřebovala tak říkaje nějaké palivo. A tím palivem byly právě lidské duše. A k tomu, aby je nějakým způsobem ukradla, ji ten daný člověk musel nade vše milovat.
Duši potřeboval tak minimálně jednou za dva měsíce. Déle nevydržely její schopnosti a ona zestárla, sotva se potácela. Žila totiž už několik desítek let. Ale díky duším to nebylo tolik vidět. Právě naopak, byla mladá, krásná žena. Ale docílit toho, aby vás někdo miloval, to dávalo mnoho úsilí. Mnohdy se to ani nepodařilo. Byly různé obchody s dušemi. Ale platba byla sakra drahá. Měla nějakou duši vždy v záloze, aby neumřela.
Vykračovala si ráznými kroky, někdy potkala i táborníky, kteří si povídali okolo plápolajícího ohně, který okolní krajině dával příjemně teplý oranžový nádech. Ale žádný z okolo sedících, se jí nepozdával. Rozhodla se tedy pokračovat.
Nedívala se už příliš na cestu, tu znala už od nepaměti, a tudíž nemusela dávat velký pozor. Jediný, kdo dokázal v takovéto formě vycítit, že tu někdo je, byla zvířata. Ta měla vždy bedlivější a lépe vytrénovanější smysly, než nějací lidé. Pak tu ovšem byly ještě jiné čarodějky a čarodějové. Ale těch bylo pramálo. Zemřeli při mnoha bojích o území, či už z toho, že neměli dostatek duší, přesto byla ráda, že je čarodějka.
A zamilovala se někdy ona? Ale kdeže, to slovo láska jí bylo cizí a skoro vůbec jej neznala. Byla svůdná, proto ji všichni zezačátku chtěli jen její tělo. Poslouchá, ale nevěří, je při své oběti, ale nevnímá jej, a opustí muže dřív, než to udělá on. V takovémto případě má velice dobrou intuici. Když vycítí, že do ní není blázen a nemá cenu se s ním dál zatěžovat, když by jí svou duši stejně neposkytl, nechá ho jako nějakou rybu na háčku. Zmateného a vyjeveného.
Každý z takovýchto mocných stvoření mají nějaký konkrétní speciální výjev. Vzhledový, jejím byly právě růžové vlasy. Ne, že by to snad lidé věděli, o těch "výjevech" to bylo jen mezi zloději duší.
Jinak by to bylo dost hloupé, kdyby si lidé řekli "už jde, koukejte" to by jen marnila svým drahocenným časem.
Pokračovala vytrvale, neslyšně, jako nějaký nejtišší hobit. Dokonce i šelestění listů a švitoření veverek by bylo hlasitější než ona. Kdyby ji někdo viděl, jistě by si pomyslel, že se vznáší. Na nohou měla jen lehké bílé botky. Žádné vyvýšeniny - podpatky nepotřebovala. Byla asi sto šedesát devět centimetrů vysoká. Na dívku-ženu by se to dalo řadit do těch vyšších. Ne, že by si snad o sobě nějak myslela, jen měla zdravé sebevědomí. Aby ne, byla nádherná.
Brzy se před ní začínalo rýsovat město. Ani to nebylo město tolik, jako spíš vesnice. Ráda tam chodívala. Bylo tam plno trdel, které ráda okrádala. A pak mohla pokračovat dál ve svých zvyklostech. Nebyla nějaká, že by působila zlo, ale upřímně to bylo přesně tak. Brala lidem bez dovolení jejich životy. To bylo trestuhodné až na setnutí hlavy. Občas jen tak ležela pod otevřeným nebem a dumala nad tím, kdyby nemusela žít takhle. Na všechny by byla hodná a vše by bylo růžové. Ale vždy to jen zahnala myšlenkami, že by byla už dávno po smrti. Ano, byla by.
Pro sebe se usmála a prošla bránou velkou asi čtyřicet stop. Na ní čněl znak Listové vesnice. Zviditelnila se a pronesla se už tolik známými ulicemi. Lidé to tu nazývali Konoha. To jméno bylo více než příjemné a byla si jistá, že zde uvítali každého. Vždy se tvářila jako obyvatel této vesnice, protože strážní nemohli slyšet, že něco narušilo jejich obranu. Nad tím se musela vždy pousmát. Přespávala u své oběti a pobyla tam, dokud z ní nevysaje všechnu sílu důležitou k životu. Dělala to dokonce i ženatým, ano, taková ona byla. Neznala příliš slitování, neboť neznala lásku. A když nepozná lásku, neví, jak bolestivé by mohlo být takovou osobu ztratit. Žila sama. Ostatně, kdo by chtěl žít se zlodějkou duší? Navíc s dalšími čaroději - jak už bylo zmíněno dříve - nemají příliš v lásce a najít jednoho na úseku menším, než tvoří jedna země by byl velký zázrak.
Zašla do nějakého podniku, ozářeného červenými neonovými světly s velkým nápisem 15.
Vstoupila a propletla se mezi davem lidí, až se dostala k baru, kde se usadila a objednala si drink. Všude bylo zakouřeno a skoro až nedýchatelně. Jí to nějak moc nevadilo. Doma dělala všechno možné s různými výpary. Pokukovala po možných a naivních obětech. Žádný se jí ale nezdál pro tuto "poctu" příliš dobrý. Bylo to zvláštní. Obvykle jej nalezne hned, ale dnes se zdála být nějaká vybíravější.
"Ahoj kočičko…" Oslovil jí jeden mladík. Mohlo mu být něco přes dvacet. Hnědé rozčepýřené vlasy a tmavomodré oči. Zarudlé oči a slitý, že se divila, že ze sebe ještě dokázal vytřepat souvislá slova. Nejvíc ze všeho nenáviděla, když se musela líbat s někým, kdo má v puse pivovar. Když se k tomu ještě přidali cigarety, bylo to nesnesitelné. Proto na něj jen párkrát zamrkala, přičemž se její dlouhé řasy otřely o její čistou tvář.
"Promiň, jsem zadaná." Zasmála se strojeně a upila ze své průhledné sklenky. Dotyčný si to raději odmašíroval pryč. Uklidnila se a hodila očkem ke dveřím. Stáli tam dva vyhazovači, oblečení do moderních černých obleků, dozajista nejvyšší kvality. Byli svalnatí a vysocí. Ovšem nebyli jako nějaké gorily z filmů. Byli to normální kultivovaní muži. Neopomenuli ani na černé sluneční brýle - zřejmě pro efekt. Nechala prázdnou skleničku na pultu a odešla k nim. Zřejmě se k tomu musela snížit, oni většinou nejlépe voněli a nebyli ztřískaní jako prasata. Měla v plánu se po nich začít plazit, jak to vždy dělávala, protože její vnady si přímo říkali o opětování. Ke všemu když nenosila podprsenku, to pro muže byl značný vrchol a jejich touha jen vzrůstala. Ne, že by měla nějaký objemný hrudník, ale výstřihy nosit uměla. Když tu její zrak přitáhlo něco jiného.
Seděl v rohu místnosti na velkém gauči a nikdo se k němu raději neodvážil přiblížit. Kravatu napůl rozvázanou a bílá košile mu hříšně odhalovala jeho svaly na prsou. V ruce třímal skleničku červeného a házel po ní lhostejným pohledem. Když se na něj podívala, neuhnul jak to většina dělávala, místo toho jí vzdorovitě hleděl do očí. Měla pocit, jako kdyby jeho oči neměli konce. Zorničky se nedaly rozeznat od duhovek. Obě měly stejně tmavou barvu. Vlasy rozházené, přesto však působily uspořádaně. Ona ten nápor nevydržela a uhnula zrakem. První na co pomyslela bylo jen, že toho musí mít. Jeho duše bude jistě velmi zajímavá a nabitá energií, že by mohla vydržet déle než pouhé dva měsíce. Duše bez těla totiž nevydrží jako s tělem. Ale tahle vypadala dokonale nepoškozená.
Obrátila se a smazala svůj předchozí úmysl nechat se oblizovat těmi úchyly u dveří. Ladně nakráčela až před tajemného muže, nezapomněla ani smyslně vrtět zadečkem. Stoupla si mu před obzor, zadíval se jí znovu do očí, i tak měla pocit, že se dívá skrz ni. Tohle nebyl žádný vedlejší efekt… Posadila se vedle něj a stočila k němu pohled.
"Zdravím." Vyslovil, podivila se, měl melodický hlas, který zněl v uších lépe, než mistrovská klavírní skladba.
"Ahoj…" Chtěla říci obvykle tajemně, ale nic se nestalo. Hlas jí zradil a přeskočil o oktávu výš než měla v plánu. Byla by se chytila z ústa, kdyby na ni nepromluvil znovu.
"Tebe jsem tu ještě neviděl." Kriticky si ji přeměřil, a ona začínala trošku nejistět. Ne však natolik, aby se nekontrolovala, zachovala si svou úctu a smyslnost a tentokrát už s přesností řekla…
"Jsem a přitom nejsem zdejší. Jsem člověk a přitom nejsem. Co bys čekal." Jazyk se jí otíral o horní patro, jakmile to dořekla, ústa se jí roztáhla do širokého úsměvu. Před tímhle chtěla vypadat ještě krásněji, než působila normálně.
"Zajímavé." Zhodnotil a pokrčil rameny. Nahnul se ke svému pití a lokl si řádné dávky.
"Neměl bys tolik pít." Oblízla si již suché rty a sklenku mu přebrala pod svou vládu. Sama se rty dotkla přesně tam kde on, bylo to, jako kdyby si potencionálně dali pusu. Následně jí "omylem" sklouzla ruka a ona všechen zbylý obsah vyklopila do svého výstřihu.
"Kruci…" Zaklela hraně. Měla to vše perfektně naplánované. Chtěla ho vzrušit. Ale on reagoval jinak, než většina mužů.
"Mám u tebe drink. Amundsen je celkem drahý." Chtěl po ní skleničku, trvalo pět vteřin, než se vzpamatovala z toho šoku. Co je to za muže? Je přihřátej? Lamentovala v hlavě. Možná jen vychytralý… Přemítala dál a snažila se působit vyrovnaně. Tohle je poprvé, co jí někdo takhle vyvedl z míry. Měla by být zkušená a každého dokázat jednoduše pobláznit, ale on byl něco naprosto jiného. Byl… zvláštní. Touha zlodějky teď byla ještě větší než před tím. Pokud dostane tady tohoto, založí a zapíše si to do knihy triumfů.
"Jak se jmenuješ?" Vybafl na ní z další otázkou, jako kdyby se teď vůbec nebavili o alkoholu.
"Gentleman řekne své jméno první…" Hodila se do své normální nálady. Když nezabralo tohle, zabere něco jiného… Opakovala si neustále.
"Sasuke. Sasuke Uchiha." Vyklopil a ona se medově usmála. Doufala, že jí neodolá. Ale byla to pro ni něco jako výzva.
"Sakura." Odpověděla prostě. Nepiplala se s druhým jménem, bylo by to zdlouhavé a myslela si, že on nepotřebuje její přijímení.
"A dál?" Sondoval. Další šok - chce vědět její další jméno. Bude asi pěkně rafinovaný a ničím se nenechá oblafnout. Mírně naštvaně si odfrkla. Dnes jí nic nevychází! Bude to zatraceně tvrdý oříšek.
"Haruno." Skousla si dolní ret - to ani nebyl svůdný pohyb, leč její vlastní unáhlenost. Teď už musel vědět, že není v dokonalém souladu. V duchu nad tím mávla rukou. Je to jedno, stejně ho dřív nebo později dostane.
"Zajímavé jméno." Dokázal říct na vše i něco jiného než zajímavé? Vzala neposlušný vlas a strčila si ho za ucho.
"Růžové vlasy, zajímavé." A bylo to tu znovu.
"Hmmm…" Opřela se, protože do teď k němu byla natočená, aby na něj dobře viděla. Potřebovala se nějak odreagovat a tak se podívala do houfu lidí, který se svíjel před nimi v rytmu tance.
"Co kdybychom si zatancovali?" Obvykle nejdřív žádá muž, ale ona byla rázná a nevadilo jí vyzvat ho.
"Já netancuji." Poznamenal příkře a ona se na něj znovu zadívala. Tohle byla jedinečná šance, jak se dotýkat jejího těla a on přesto odmítnul? No vážně, co je tohle za člověka.
"Hm." Už vážně nevěděla, co by mohlo zabrat, aby nějak prolomila jeho obranu, aby se s ním takříkajíc sblížila. Tedy, chtěla, aby se on sblížil s ní a ne ona s ním. Ale zatím to vypadalo obráceně.
Chvíli jen mlčky hleděli tam, kam je pohled zavedl a růžovláska usilovně přemýšlela, co by mu mohla ještě říct, aby nějak zabral. Nic jí nenapadalo. A tak se zvedla, pomalu to chtěla vzdát, vzpomněla si ale na to, jak vynikající duši bude mít a rozhodla se to nevzdat. Stála a pozorovala prázdné životy kolem. Občas jí někdo zaujal tak, že mu věnovala jeden ze svých vytříbených pohledů, ale většinou oni hleděli na ni. Až pak si všimla, jak ji Sasuke zkoumavě sledoval. Ucítila mírný tlak na své pravé ruce a poté jí někdo vzal na taneční plac. Spíše chtěl. Nebyl to Sasuke, byl to jen nějaký naprosto náhodný chlápek, kterého nepoznala.
"Odprejskni, nechci s tebou tancovat." Snažila se ho odbít, tvrdě stiskl její vypracované půlky mezi svými dlaněmi a ona nechtěně vyjekla a vlepila mu facku. Tím aspoň docílila, aby se od ní odlepil. Avšak ten to zkoušel dál.
"S tou dámou teď tančím já." Vtrhl do jejich ostrých výměn někdo. Tentokrát ho už "znala". Měli to štěstí, že DJ zrovna přepnul beatovou hudbu na ploužák. Sakura se přitiskla a ucítila jeho vypracovanou hruď.
"Děkuji za záchranu." Podívala se mu do očí a na chvíli viděla, jak mu neposedné jiskřičky poskakují v očích. V očích plné temnoty.
"Vždyť jsi říkal, že netančíš." Podivila se na krátkou dobu a hlavu si položila na jeho rameno.
"Projednou bych mohl udělat výjimku." Sakura se zaradovala, už ho skoro má… už ho skoro má… To byly její prozatímní představy a sny.
________________________________________________________
Tak doufám, že se líbilo a odměníte mě KOMENTÁŘI :)
U recenze musím se přiznat jste mě trošku zklamali :) Tak mě nesklamte i u prvního dílu prosím :) Předem děkuji n.n


















No moc se povedla!!!Já jen doufám že to nezničíš smutným koncem a Sakura ho nezabije.Když už jsi to tak nádherně začala nádherně to ukonči XD.Ale neber to jako kritiku prosím.Zajímavá povídka.....