close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Zlodějka duší 4

12. března 2013 v 14:14 | Ufonek |  Zlodějka duší
Den opět uběhl jako voda. Její doba lovení je noc. Tam se cítí jistější a dokáže se pohybovat jako kočka. Její oči tak dokonce i září.
Nevěděla, co ji dnes potká, ale cítila takové nepříjemné tiky v prstech na nohou. To mívala vždy před něčím velkým. Možná se jenom těším na další duši. Pokrčila rameny a nechala to být.


Opět si stoupla před velké vyklenuté zrcadlo, šaty byly opravdu nepříjemně ušpiněné, proto je ze sebe rychle svlékla a ocitla se jen v kalhotkách. Stále preferovala vzhled bez podprsenky. Cítila se volnější, jenom by ji nepříjemně stahovala. Pro sebe se usmála a zalovila ve skříni. Ta nebyla jen tak obyčejná, vyhlížela jako normální, ale když jste ji otevřeli, nebylo tam nic jiného než modrý portál. Šáhla do něj a silou mysli si představovala, jaké šaty by chtěla dnes. A přesně takové vytáhla. I za tohle měla ráda čarodějnictví, mohla mít jakýkoliv outfit chtěla. Tentokrát vytáhla červené tričko s véčkovým výstřihem, které se dalo jakoby celé rozepnout. Síťované tílko a růžovou sukni s černými kraťasy. Boty byly vysoké hnědé kozačky. Jako doplněk červená čelenka do vlasů. A mohlo se vyrazit.

Našlapovala opatrně, jako kdyby se bála, že se svým lehoulinkým tělíčkem tu zemi proboří. Byla vzrušená. Ale to vždy, když někomu chtěla vysát duši. Ale pořád cítila takové nepříjemné brnění v nohou. Že by mělo přijít něco velkého? Něco, co nikdo netušil, že se stane? A co kdyby ano…Dumala nad tím, ale nenechala se nijak vyvést z míry. Nebo se o to alespoň pokoušela.

Nějakou dobu jí zase trvalo, než našla Narutovo tábořiště, ale nebylo to tak těžké. Oheň vydával teplo a záři potřebnou ve tmě k nalezení. Zadívala se na oblohu. Opět byla čistá a posetá hvězdami. Měsíc svítil svou oslnivou září a občas se ve větru prohnaly mraky, které ve dne byly bílé, ale teď v noci jsou černé a dodávají nebi tajemnost. Zasmála se a směle vykročila kupředu.
"Ahoj." Zvolal na ni blonďák, který její příchod netrpělivě očekával. Poupravil si své oranžové kalhoty a sjel ji pohledem. "Dnes ti to vážně sluší, třešinko." Vyhopsnul na nohy a došel až k ní, chytnul za ruku a zahleděl do jejích smaragdů.
"Proč ses dnes ráno hned vypařila? Chvíli jsem se děsil, jestli se ti něco nestalo." Řekl a políbil jí na její drobnou ručku.
"Já… musela jsem si jít něco vyřídit." S tím se podrbala ve vlasech - typické lidské gesto, když nemáte co říct.
"Ah." Usmál se, jak to on vždy dělává, je takový hlupáček. Nicméně, neměla bych ztrácet čas. Přitáhla si ho blíž a tentokrát ho krátce políbila na rty.
"Nepůjdeme se projít?" Otázala se ho smyslným hlasem, který ho jako vždy naprosto omámil. Jenom se znaveným pohledem zabodnutý v jejích očích přikývl. Poté něco odběhl sdělit přátelům, chytnul jí za ruku a sám ji vedl tmou.

Ona si to zařídila podle sebe. Chvíli mu dovolila, aby nesmyslně bloudili kolem bran Konohy, až ho nakonec zavedla na místa, kde nikdy nikdo nepobýval, takže si mohla být jistá, že z něj tady bezpečně vysaje duši.
"Naruto…" Zašeptala a natáhla se ještě pro jeden polibek, tentokrát ho trochu prodloužila, aby mohla svou pravou rukou zašmátrat pod sukní, kde měla páskem připevněnou dýku. Už už ho chtěla probodnout, nic by netušil, kdyby ho někdo od ní najednou prudce neodtrhnul a ona nespadla na zem a nenarazila si kostrč.
"Auuu…" Zaúpěla a snažila se zorientovat v tom oparu, který tu mezitím vznikl. Pomalu vstala a koukala na všechny strany, potřebovala se rozkoukat, popřípadě vyběhnout z kouře. Ale jak se snažila, tak se snažila, stejně to nemělo konce. Následně ucítila tupou bolest v zátylku a už nevěděla o světě.

Když se probrala, ležela na chladné zemi, nevěděla, jestli se dívá nebo má oči stále zavřené, taková byla tma. I když si byla jistá, že si mává rukou před obličejem, neviděla ji. Ani špičku nosu. Nic, všude byla tma, tma a tma. Byla v nějaké místnosti. To poznala podle stěny, když chvíli šmátrala rukou, našla něco z jiného materiálu než stěna, mohli to být dveře. Ale, co se vlastně stalo? Na rukou měla otlaky a hlava jí třeštila, div že mohla stát. Tělo měla zesláblé a nedovedla se přimět k racionálnímu myšlení. Nenapadlo ji ani zabouchat na dveře, kolena se jí podlomila a ona se bezvládně sklátila na podlahu.

Neměla tušení, kolik času uběhla od doby, kdy se složila. Teď měla jen oči zavřené a urputně se snažila vzpomenout, co se stalo. Mysl měla zakalenou a nedokázala si vzpomenout na nic, ani na to, že má kouzelné schopnosti, se kterými by se z téhle šlamastiky dostala.
"Tady máš jídlo a vodu." Proužek světla ji náhle oslepil i přes kryt víček. Dříve, než se však stihla rozkoukat a alespoň poznat, kdo stojí ve dveřích, dveře se zavřely a nechali ji opět v naprosté tmě. Jídlo… Křičel její žaludek. Voda… křičela její mysl. Ale jak se má dostat k jídlu, když ani neví, kde jí ho dotyčný položil? Chytila se za hlavu. Krk měla vyprahlý, toužil po osvěžení. A tak jen chodila po čtyřech, dokud nestrčila do tácu a půlku obsahu důležité tekutiny nevylila.
Normálně by zaklela něco ve smyslu krucinál, ale na mluvení se vůbec nezmohla. Uchopila nádobu s vodou a hltavě se toho zbytku napila. Očekávala, že hrdlo bude ječet radostí, ale nic se nestalo, ba měla pocit, že má žízeň ještě víc. Když se zkoušela zakousnout do okoralého chleba, její žaludek nehlásil nic jako úlevu, copak nedokáže pozřít normální jídlo? Samozřejmě, že ne, byla zlodějka duší, její jídlo byly lidské duše. Ale myšlení měla zmatené a na nic takového, že není normální bytost, si prostě nedokázala rozpomenout.

Uplynulo opět mnoho času plných svíjením se a v bolestech. I když jí někdo stále nosil jídlo a pití, nepomáhala to. Už to nedokázala vydržet. Omdlela.

Probudila se, tentokrát v pokoji s jedním oknem, kterým sem pronikalo jasné sluneční světlo, byla tam postel, židle a stolek. Nejdříve měla potíže snést i to málo, co jí bylo odpíráno, ale nakonec si zvykla. Mrkala stále mnohem rychleji, než normální člověk. Nakonec vrzly dveře. Všechny pocity se jí vybavily, když uviděla, kdo tam stál.
"Sasuke… co to…" Zašeptala, jeho jméno jí samo přišlo na jazyk. Přišel až k ní a sednul si na židli.
"Mám tě nechat zemřít, nebo chceš žít?" S tím vytřeštila oči, má snad moc jí vzít život? Útržky minulosti se jí mihly před zastřenýma očima. Tancovali spolu, snažila se na něj zapůsobit, jenom si nedokázala vybavit důvod. Ale už jen to, jak je krásný, byl jeden důvod proč se snažit. No bylo za tím mnohem více, než jen fyzické zalíbení.
"Já vím, kdo jsi, byl jsem hloupý, že mi nedošlo, že ta tvoje dýka je smrtící nástroj z jiného pohledu." Zvedla jedno své růžové obočí.
"Cože?" Vypravila ze sebe, nedokázala zapřemýšlet a spojit si dvě a dvě dohromady. Bylo to, jako kdyby ztratila paměť.
"Asi jsem té drogy použil moc." Povzdychnul si.
"Drogy?" Byla jako nějaký analfabet, co nerozumí lidské řeči. Párkrát na něj zamrkala. Vydechnul a podal jí lahvičku se zelenou tekutinou.
"Co je to?" Přesto se natáhla po skle. Denní světlo jí dodávalo trošku více energie.
"Neptej se, pomůže ti to. Vypij to." Pobídnul ji a odebral se ze dveří. Chvíli uvažovala, jestli to není jed, kterým by ji naprosto sprovodil z povrchu zemského, ale i tak, momentálně neměla co ztratit. Vyndala korek a vylila si to do úst. Mělo to hnusnou, hořkou chuť. Taky se jí po tom chtělo neuvěřitelně spát.

Párkrát zamrkala a opět jí chvíli trvalo, kde se nachází. Pomohlo jí to, třes ustal, ale zároveň jí to odhalilo v jaké nebezpečné situaci je. Vzpomněla si, jak musela něco spolknout, když se úplně napoprvé probudila. Nebyla ještě v té chladné kobce, do které jí zavřel, ale v Sasukeho náručí. Vzpírala se, ale on byl prostě silnější. A potom to byly ty stavy. Vzpomněla si, proč usilovala o Sasukeho, jak ji někdo odstrčil od Naruta, kdyby to udělal o vteřinu později, zemřela by.
Neměla by tady vůbec být! Kolik má času ještě do pozření duše? Do toho, aby nezestárla, aby neumřela… Ale počkat. Na chvíli se zastavila od zvedání z postele. Byla ve svém oblečení, jaké měla, když šla s Narutem. A co se s ním vůbec stalo? A co je Sasuka za člověka? Já vím, kdo jsi…Počkat, on ví, že je čarodějka? To není možné. Potřebovala odpovědi, ale snad více než to, se potřebovala odsud dostat. Už tu strávila příliš mnoho času. Hbitě byla na nohou a poodešla ke dveřím. Díky malému okýnku je viděla jasně.
"Avata." Sebrala všechny síly, věděla, že to bude zamčené, ale když to ani po vyslovení kouzla nezabralo, musí v tom být něco nekalého. Zhrozila se. Že by už neuměl kouzlit. Pohlédla na tác s jídlem. "Nosta." Zašeptala, bylo to jednoduché kouzlo, neubíralo víc než malilinko jejích sil. I tak byl hrozně zesláblá a tohle jí přinášelo mnoho úsilí. No tác se zvednul. Kouzlit nezapomněla… Tak co je s těmi dveřmi?! Kopla do nich. Místo toho jí jen rozbolela noha.
"Alkaa ovesta." Natáhla ruku, zavřela oči a vyslovila tyto dvě slova. Ozvalo se slabé zaskřípění, ale stejně to dveře nevyrazilo. "Do háje!" Zahřímala a se zoufalstvím si lehla na postel.
Znovu usnula. Už neměla moc dní do zestárnutí, cítila to.

Když se znovu probrala, byl už večer. Byla pečlivě přikrytá, i když usínala v sedě. Na židli před ní posedával Sasuke a bedlivě ji sledoval.
"Ty víš, že jsem…?" Musela to vědět. Pochopí, pokud to skutečně ví.
"Čarodějka. Samozřejmě." Pokrčil rameny, jakoby to snad nic nebylo.
"Ale vždyť jsi obyčejný smrtelník, jaktože-" Nestihla ani doříct a už ji jeho zvučný hlas přerušil.
"Být tebou, nebyl bych si tím tak jistý." V očích mu zajiskřilo.
"Tím chceš říct…" Vypoulila oči tak, že vypadaly skoro jako dvě skelnaté koule. "Ale vždyť z tebe cítím jasnou lidskou duši!" Vyprskla podrážděně a najednou jí něco přitlačilo k posteli. Tak obrovská síla, najednou to nebyla tak malá lidská duše, nýbrž těžká, vysoce nabitá energií. Vnímala ji jako něco černého, nespoutaného, co nešlo zastavit. Potom to ustalo.
"Ty jsi čaroděj…" Vydechla stěží, když ještě stále popadala dech. "Proto jsem tě neovlivnila, proto to umíš lépe než já…vše do sebe zapadá. V tom případě, proč jsi mě nezabil hned na místě, bylo by to snazší, když se čarodějové odjakživa nesnášejí… stejně za chvíli zemřu, pokud nedostanu duši…" Stále třeštila své zraky, byla ohromená a v úzkých zároveň. Děsila se toho, co by jí mohl udělat.
"Jak dlouho už jsem tady?" Otázala se a pohlédla na něj. Nijak ho to nevzrušovalo, byl vážně pokerovým hráčem. Proto… třeba je jeho zvláštní výzor nehybná tvář? Dumala nad tím, z myšlenek ji vyrušila až jeho odpověď.
"Asi měsíc a půl." Zhrozila se. Neměla moc času.
"Musím odsud, jinak nepřežiju." Podotkla a chtěla se zvednout z postele. Mohla ještě pozřít svou náhradní duši, kterou měla schovanou ve své zvenčí staré zchátralé chatě.
"Ne." Odpověděl jednoduše, přičemž to vypadalo, jako kdyby těmi rty ani nepohnul. Růžovláska se sarkasticky usmála.
"Ne?! Tak ty mi říkáš ne." Obrátila se na něj nasupeně. Párkrát se nadechla, čímž se uklidnila, zbytečně by plýtvala drahocennou sílou, i když ta její byla skoro na jejích hranicích. "Tak to mě radši zabij hned. Nemíním být dva dny starou bábou a pak se odebrat na onen svět. Zabij mě teď hned, pokud mne nehodláš pustit." S těmi větami mu neustále zírala do očí.
"En anna sinulle, mutta ei tappaa sinut." Nepustím tě, ale ani tě nezabiju, řekl kouzelnou řečí. Nemuseli jste pomocí ní jen kouzlit, mohli jste se aji dorozumívat s jinými čaroději.
"Miksi?" Proč.
"Siksi, että olemme molemmat velhoja, ei tarkoita, että me vihaamme." Protože to, že jsme oba čarodějové, ještě neznamená, že se musíme nenávidět.
Příliš nechápala, proč jí to říká zapomenutou řečí, ale bylo jí to jedno.
S těmi slovy vypochodoval ze dveří a ona zůstala sama se svými vlastními myšlenkami. Všimla si, jak jí divoce bubnuje srdce, jako kdyby právě uběhla maratón. Bylo to z toho, že už příliš dlouho žít nebude a nebo to zapříčinila Sasukeho slova?
Jediné, na co se zmohla, bylo zavřít oči a spát. Měla za to, že ta droga ji oslabila ještě víc než to, že asi za pět dní má zemřít. Nezabil ji, podal jí zřejmě protilátku, ale jídlo čaroděje potřebovala pořád, a on to musel jistojistě vědět.
Ale vůbec ji nenapadlo, že by si zamaskoval svou pravou duši a ponechal ji tak, jako normální člověk. Kdežto z ní ta síla musela přímo sálat. Tak to bylo to nevysvětlitelné pochechtávání, on si s ní zahrával! Věděl, že je čarodějka, stejně tak, jakože se ho snaží zmocnit. To bylo neuvěřitelně strategické a ji nic takového ani za mák nenapadlo. Ostatně, dva čarodějové na 10 km2 to je něco, co se často nestává.

Ráno opět svítilo slunce a Sakuře to dodávalo tak nějak sílu na lepší zítřky. Štvalo ji, že tady ani nemá hodiny.
"Ty už jsi vzhůru?" Zeptal se, když nakoukl.
"Kolik je hodin?" Řekla místo odpovědi se psíma očima.
"Asi půl sedmé." On byl zřejmě slušně vychován. Jenom přikývla. Neměla nějak velkou chuť se s ním bavit. Přece jen byl její únosce a ona k němu nemohla projevovat nějakou náklonnost.
"Toin ruokaa." Vyslovil a veškerá její neodbytnost z ní opadla. Řekl, že jí nese jídlo. Pohlédla na něj se zvědavýma očima a on ukázal to, co schovával za zády. Byl to malý talířek přikrytý ubrouskem, ale už přes něj prosakovalo jasně hnědé světlo.
"Sielu!" Duše! Vykřikla. "Ale jakto?" I mluvení čarodějskou řečí jí nesmírně vysilovalo.
"Ta je zvířecí. Já jíst lidské duše příliš nepreferuji." Odvětil krátce.
"Takže tos byl ty, cos mě odtrhl od Naruta?" Byla to jako skládanka z puzzlí.
"Jo." Zamumlal a položil tác před ni.
"Co je s ním?" I když se o lidi povětšinou moc nezajímala, tohle byla jiná situace. Nějak se jí vryl do jejího dříve ledového srdce.
"Nejdřív to sněz." Poručil a ona cítila, jak se jí do tváří žene ruměnec.
"Mutta se olisi ollut ennen täysin alasti." Ale to bych před tebou byla úplně nahá. I když jí to ubíralo na síle, kouzelný jazyk dobře sloužil k něčemu, co jste se bála říct svou rodnou řečí nahlas. Povytáhl obočí.
"A to je problém? Buď sněz, nebo zemři." Jeho oči byly neústupné, jakoby měl v očích nějaké hradby, které člověku a dokonce i čaroději zabraňovali, aby nahlédl do jeho myšlení, do jeho citů, pokud vůbec nějaké měl. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úšklebek.

*avata- otevřít
*nosta - zvednout
*alkaa ovesta - vyrazit dveře
_____________________________________________________

Co na to říkáte? Doufám, že to nebylo příliš jasné a nechávala jsem vás v nevědomosti, tak co?
Prosím NÁZORY, pokud nebudou, nevím jestli se vám to líbí a chcete vědět jak to bude dál :-) proto žádám ohlas a za každý předem moc děkuju :)

A ještě než poletíte na translátor, zkuste si tipnout jaká je ta "čarodějská řeč" ? :-)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 hynyty sarah hynyty sarah | 12. března 2013 v 14:25 | Reagovat

Tak to bylo hezký!!!!!Nečekaný!!!I když mě to jednou napadlo nečekala jsem že to napíšeš takhle.Jinak jsem si všimla že máš nový dess a lepší než předtím....jen trochu namačkaný vlevo :-D

2 Katty Katty | 12. března 2013 v 15:14 | Reagovat

Nyááá naprosto dokonalý !!! Strašně moc se těším na pokráčko :DD!! A řeč typuju španělštinu xDDD joo asi jsem vedle nevadí xDDD snaha se taky počítá xDD

3 BB20 BB20 | 12. března 2013 v 16:15 | Reagovat

Tipovala bych... Nějaký severský jazyk. Myslím :-)

4 Cherry Cherry | Web | 12. března 2013 v 18:52 | Reagovat

A tenhle díl byla vážně zajímavý.Netušila jsem ,že to bude takhle.Podle mě to bude Finština?Nejsem si jistá.No ,každopádně se těším na další díl :-)

5 misaki misaki | 12. března 2013 v 19:00 | Reagovat

perfektní..!!:-D sakra to bylo boží.. :D už se těším na další díl.. :D

6 hynyty sarah hynyty sarah | 12. března 2013 v 19:11 | Reagovat

Jo!A řeč bude určitě komolština XD!!!

7 michyseji michyseji | Web | 12. března 2013 v 20:04 | Reagovat

Poviedka je dobrá , páčisa mi a jazyk je fínčina :) lahké jak facka :)

8 itasaku15 itasaku15 | Web | 12. března 2013 v 20:25 | Reagovat

Krásny dielik aj ja si myslím že je to po Fínsky.

9 yuki-chan yuki-chan | 13. března 2013 v 10:05 | Reagovat

dobry dil :D

10 Baby Baby | 13. března 2013 v 18:48 | Reagovat

Už se těším na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama