Tiše polkla s očima zabodnutýma do těch jeho. Nesměla dovolit, aby ji někdo takový vyvedl z míry, musela být silná, potlačila rudnutí a jedním pohybem ze sebe svlékla oblečení, které se po jejích útlých nohou sesunulo až na podlahu. Viděla, jak ji zkoumavě přelétl. Už její tělo vidělo tolik zkoumavých očí, ale žádné nebyly jako jeho. Houpavě došla až k němu a vzala si z tácku malý hnědý kamínek. Přiložila si jej do mezerky mezi ňadry a dvakrát se nadechla, poté se kolem ní utvořily kotouče barvy kaštanu a černovlásek mohl vidět, jak se duše zarývá do jejího těla. Když vše utichlo a světla zhasla, nahradilo je pouze přirozené světlo z malého okýnka, znovu se oblékla a pohlédla na něj."Je trošku hořčí než lidská duše." Zamumlala jakoby k sobě, černoočko však zareagoval. Znovu si zalezla do postele.
"To máš pravdu." Přikývl. "Chvíli mi trvalo, než jsem si na tu chuť zvykl, ale v závěru jsou dobré a zároveň zvířat na světě je mnohem více než lidí." Růžovláska se na vteřinku zamyslela, zda-li se dá duše vytáhnout i z mravence, ale stejně, jak udělá to, aby se do něj zvíře zamilovalo? Dodávalo mu to jakousi tajemnost.
"Ale v závěru je to mnohem větší zločin. Zvířata jsou úplně jiná existence než člověk nebo čaroděj." Mluvila lehce, i když hlas se jí nepatrně třásl, být v jeho blízkosti jí přivoďovalo zvláštní nervozitu, kterou si sama příliš nedokázala vysvětlit.
"Když nad tím přemýšlíš takhle." Z jeho úst nevyšel žádný povzdech, až se tomu musela podivit. Byl ještě více bez citů, než kdy byla ona. Začínal ji zajímat ještě více než předtím. Z přemýšlení jí vytrhlo zaskřípání, když se černovlásek zvedal ze židle a pod jeho váhou šramotila podlaha.
"Ty už jdeš?" Zeptala se v naději, že by jí tu ještě chvíli mohl dělat společnost.
"Hm." Byla jeho odpověď, ještě před tím, než zavřel dveře a nechal ji ve tmě. Jedno okno nestačilo k tomu, aby osvětlilo celou místnost. Povzdychla si a zabořila hlavu do polštáře.
V tom pokoji bylo strašně. Ani nevěděla, jak dlouho jí ta zvířecí duše vydrží. A pustí ji vůbec někdy? Mohla se jen bavit svou vlastní myslí. Když se podívala z okna, neviděla nic jiného než stromy skoro bez života, kde se to vůbec nachází? A uvidí ještě někdy svou starou z venku vypadající starou chatrč?
Když znovu zaskřípali dveře, nemusela ani otevírat oči, aby věděla, kdo to je. Sedl si na židli a ona cítila jeho pohled na sobě. Nedokázala přesně odhadnout část těla, jen věděla, že se na ni díval.
"Co je?" Už to déle nemohla vydržet, prudce se posadila a zahleděla se do té neuvěřitelné černi.
"Nic, jen jsem si myslel, že bys ráda viděla Naruta." Nestihla ani zareagovat, panty cvakly a ve dveřích se objevila rozjasněná tvář, do které spadaly nezkrotné blonďaté vlasy. Růžovlasá by se nejraději propadla do země, vždyť ho mohla zabít, přesto se jí sebevědomě díval do očí, jakmile mu pohled oplatila, jen se pousmál a vešel dovnitř.
"No teda Sasuke." Modroočko laškovně zavrtěl hlavou a jeho úsměv se roztáhl.
"Hm." Sakura by ho za to hm nejraději přerazila. Ale teď na to nebylo čas, během sekundy by ji stejně odzbrojil a teď musela věnovat větší pozornost Narutovi. Je to snad taky nějaký čaroděj? Bude ji chtít zabít za to, co mu chtěla udělat?
"Ahoj Sakuro! Už jsi v pořádku?" Černovlásek mu uvolnil místo. Sakura vytřeštila oči, co je tohle za člověka?
"Ale… jak?" Chtěla se ptát, nebylo jí to jasné. Normálně by ji toužili zabít, ale on se jen zajímá o její zdraví. Nadzvedl své žluté obočí a potom se rozchechtal.
"Vím, žes mě chtěla zabít, ale jsi moje kamarádka." Vysvětlil. Opětovala mu úsměv. Kamarádka. Když jsme se i políbili…Byla ráda, že to vzal takhle. Bylo to sice zvláštní, ale nechala ho při tom.
"Jsi nenormální." Hlesla a na chvíli zavřela oči. Než je zase otevřela, proběhlo jí myslí snad tisíc myšlenek o tom, jak někdo může být takhle naivní. A přece si ho svým způsobem oblíbila, teď už však ne kvůli duši, ale kvůli jemu samotnému. Bylo to něco, co ještě nikdy nepoznala. Jako kdyby jí staré zmražené srdce začalo po desítkách let znovu tlouct.
"To mi říkalo hodně lidí." Zamumlal, načež se smutně usmál. Sakura jako kdyby to chtěla zastavit, chtěla vidět ten jeho bláznivý úsměv. Přesunula svůj zrak na Sasukeho. Opíral se o rám dveří a lhostejně se na ně koukal. Jako kdyby mu vše bylo úplně jedno. Nebyla jsem taková dříve též? Zamyslela se. Možná byla.
"Naruto, už bys měl jít." Procedil mezi zuby, chlapec se zlatými vlasy se na něj kouknul a pak přikývnul. Vstal z dřevěné stoličky a vypochodoval ze dveří, Sasuke za ním prudce zavřel.
"Musel jsem mu něco vysvětlit, jinak by se k tobě zřejmě nechoval, tak jak se chová. Prožil si toho dost, ví, co je bolest. Je to ňouma, ale ve svém nitru je opravdu dobrý přítel." Přítel. To jméno Sakura příliš neznala, a Sasuke že má přítele?
"Děkuju." To bylo snad poprvé, kdy to řekla upřímně. Nikdy se takhle necítila. Byloto úplně něco jiného, když byla se Sasukem a když s Narutem. Blonďák byl typ snadno čitelného člověka, kdežto ze Sasukeho nedokázala vyčíst ani ň. Když se mu podívala do očí, neviděla nic jiného než nekonečnou barvu havraního peří a barikády, které jí nedovolovaly překročit práh jeho mysli.
"Není zač." Zamumlal, natáhl ruku před sebe a skoro se dotkl Sakuřiny paže, poté jen přejel po přikrývce a odebral se pryč a nechal růžovlásku utápět se ve svých vlastních myšlenkách.
Měla by se pokusit utéct? A mělo by to nějakou cenu? On asi nebude až tak zlý, když jí poskytl duši, když…
Dny ubíhaly a Sasuke se Sakurou začali více komunikovat. Tedy, ne nějak závratně, ale rozhodně mezi nimi bylo cítit příjemnější atmosféru. Nebo to aspoň říkal Naruto. Někdy tam jenom tak ve třech seděli a povídali si. Sakura to nějakým způsobem stačilo, ale měla ještě tolik otázek, které ji pálily na jazyku.
"Pustíš mě někdy?" Vypustila a vypadalo to, jako kdyby to černovláska ani nezaskočilo, ani nijak jinak nevyvedlo ze své obvyklé soustředěnosti.
"Nevím." Zněla jeho odpověď. Sakuru už štvala ta jeho tajemnost, třískla pěstí do nočního stolku, jenž stál vedle postele.
"Co si o sobě myslíš?! Celou dobu mi nic neříkáš, nic o tobě nevím, ale mám pocit, že ty o mě víš snad vše!" Vybuchla, párkrát se musela zhluboka nadechnout a vydechnout, než se uklidnila. Sasuke na ni hleděl s doširoka otevřenýma očima.
"Víš, někdy bys měla přemýšlet o svých činech, než začneš jančit." Zhodnotil situaci.
"Já… nejančím." Věděla, že to byl přesný opak. "Jenom mě už to tu nebaví, stále ležet a ležet, chtěla bych už ven. A jak dlouho mi vůbec vydrží ta zvířecí duše?" Vybafla na něj s další otázkou.
"Asi půl roku, ale měla bys vědět, že je pekelně těžké-" Nedokončil, jelikož ho Sakura nedočkavě přerušila.
"Sehnat ji a donutit zvíře tě milovat, já vím. Ale… jak to děláš?" Přeměřil si ji pohledem. Bylo to zvláštní, jenom tam tak na sebe chvíli koukali. Jeden druhému do očí. Sakura se rozhodla utvrdit se, že si už v ní nebude tolik listovat. Zřejmě se jí to dařilo, neboť zvedl obočí.
"Možná bych…" Vstal ze židle, chytnul ji za paže a podíval se jí zhluboka do očí. "… tě mohl začít učit." S tím se od ní znovu odtáhl a přešel ke dveřím.
Růžovláska nemohla uvěřit tomu, co jí právě tento muž řekl, on ji chce začít učit! Ale chce to i ona? Zapřemýšlela, chvíli se naprosto odtrhla od reálného světa a začla plout v představách. Nemohla si pomoct, ale když si to představila, začala cítit zvláštní pocit. Pocit štěstí. Uznala, že by se jí to asi líbilo a navíc by to bylo i k něčemu. Dostala by nové zkušenosti, zvládala by víc věcí, to vše bylo na dosah ruky. Přistavila se však i k negativům, co když za to Sasuke bude chtít nějakou zvláštní službu? Neměla ponětí, co by se mohlo stát. Ale stejně, buď bude tady zavřená v tomhle pokoji - pochybovala, že on by ji jen tak pustil - navždy a nebo se bude moci učit někde na jiném místě. Nebo v to alespoň doufala. A tak se rozhodla pro jedinou odpověď.
"Ano. Stanu se tvým učedníkem, ale… jsou k tomu nějaké výhrady?" Vystřelila na něj, sotva za sebou zavřel dveře. Byl stále v zajímavém přítmí, které mu dodávalo ještě více tajemna. Pak udělal další nečekanou věc - usmál se. Sakura skoro zalapala po dechu, to se nestávalo příliš často. Jasně, už viděla jeho ohromující úsměv v baru a nejednou i tady. Ale tenhle jí připadal jakýsi… méně strojený.
"Věděl jsem, že to řekneš." Přitáhl si k sobě židli a pohodlně se usadil. Přejel po ní očima a poté konečně něco vypustil z úst.
"Kromě toho, že se mnou budeš muset žít, tak to žádné výhrady nemá." Laškovně pokrčil rameny. Sakura byla zmatená, zase.
"Jak jako, žít s tebou?" Zajímala se. Musela to vědět přesně.
"Joten miten sanon." Tak, jak to říkám. "Myslím to přesně tak." Pokračoval již dobře známou řečí.
"Takže nic zvláštního?" To se jí ulevilo. Byl to přece jen chlap a ona byla žena… a… raději se odvraťme od Sakuřina myšlení.
"Naprosto." Stále mu na tváři hrál ten úsměv. Nedokázala z něj vyčíst naprosto nic. Potřebovala by nějaké vodítko, aby si v něm mohla začít listovat, jenže nic takového tu nebylo. Jen přikývla.
"Odpoledne si pro tebe přijdu, tak buď nachystaná." Poručil a to už měl zase výraz pokerového hráče.
"Jak nachystaná? Stejně mám jen to, co mám na sobě!" Štěkla po něm. Sasuke jen zavrtěl hlavou, že by to přepískla?
"Dobře, Naruto ti donese oblečení. Po obědě znovu přijdu." Stanul k ní zády, jedním pohybem otevřel a zavřel dveře a zmizel za nimi. Sakura se ocitla znovu ve společnosti své už trošku otravné mysli. Přece jen, kolik hodin tu strávila jen spaním a přemýšlením? Těžko říct. Vrátí se ještě někdy do svého normálního života? Ne, že by jí tohle žití nějak zatěžovalo, ale necítila se volná. Musela dělat, co jí ostatní nakážou a to se jí jakožto čarodějce řádně příčilo.
Strávila asi hodinu sama se sebou, než jí blonďák donesl podnos s jídlem a nějaké to oblečení. Musela uznat, že už od pohledu vypadalo hodně kvalitní. Usmála se na modroočka.
"Ahoj, ráda tě zase vidím." Pokynula mu, ať si sedne a sama se nadzvedla tak, aby měla polštář za zády a lépe na něj viděla.
"To i já tebe. Jak se máš?" Zeptal se hned pozitivně naladěn. To Sakura trošku nechápala, jak někdo může mít stále tolik dobré energie. Copak není nikdy smutný? A pak si vzpomněla na černovláskova slova. Přežil si toho dost, ví, co je bolest. Trošku posmutněla. Cítila se vinna za to, co mu chtěla udělat. Ale copak mohla vědět, že to takhle dopadne. Že se stane jejím přítelem? Věděla, že to tak bylo. Od základů ji to tady změnilo. Její myšlení bylo dávno na jiné hranici.
"Celkem dobře, jak ty? Chtěla jsem se zeptat, jaké to tady je? A kde vůbec jsme?" Vybafla na něj.
"Taky se mám dobře." Zazubil se. "No a je to tady opravdu velké, tule je jeden z nejtmavších pokojů, ještě kromě toho kde jsi byla dřív a… Sasukeho pokojem." Odmlčel se. "Jsme na východní straně, daleko od Konohy." S tím trošku posmutněl.
"Naruto? Ty ho znáš jak dlouho?" Potřebovala vědět víc a tohle byla dobrá příležitost. Nechtěla na něj sice tlačit, ale ta její starší stránka se opět probrala.
"Dlouho. Byly tu i nějaké rozpory, ale z nějakého prapodivného důvodu mě vždy nechal žít." Znovu vykouzlil ten úsměv a Sakura si vzdychla.
"Ty jsi… no… taky čaroděj?" Už to nemohla déle vydržet.
"Nejsem." Zavrtěl hlavou. "To jen vy dva." Ušklíbl se. "Já, dokud jsem nepoznal Sasukeho, naprosto jsem neměl tušení, že by něco takového mohlo existovat." Zahleděl se z maličkého okýnka.
"Omlouvám se, za to co jsem ti chtěla udělat. Já-"
"To je v pořádku, byla to tvá potřeba." Přerušil ji se smutným úsměvem. Ona jen přikývla.
"Tak, už běž, měla bych se najíst a převléct." Zahlaholila.
"To bys teda měla, jinak tě Sasuke svlékne z kůže, vykostí, vykuchá a předhodí zvěři." Jeho úšklebek v okamžiku nahradilo zazubení. Sakura mu to musela opětovat. Jakmile se dveře zabouchly, pustila se do jídla. I když jí to nepřinášelo nasycení jako takové, skoro jí to ani nechutnalo, dodávalo to fyzickému tělu občas nějaké živiny.
__________________________________________
No co vy na to? Prosím si KOMENTÁŘE :3
A tu tipovačku kouzelné řeči vyhrávají ti, kteří tipovali finštinu :) a děkuju moc za předchozí komentáře ~ tím mi říkáte, mám psát dál :3
No co vy na to? Prosím si KOMENTÁŘE :3
A tu tipovačku kouzelné řeči vyhrávají ti, kteří tipovali finštinu :) a děkuju moc za předchozí komentáře ~ tím mi říkáte, mám psát dál :3


















Pěkně se to rozvíjí ,těším se na další díl.