Plavba lodí trvala několik dní. Za tu dobu trávili Sasuke a Sakura čas jen a jen spolu. Černovlásek se nezajímal o válku, zelenoočka však byla den ode dne nervóznější. Věděla, že strůjce všeho zla druhé světové války bude brzy po smrti, ale tušila, že japonsko se jen tak nevzdá. Že si hrdý národ sáhne klidně i na samé dno, než aby se musel podřídit bývalým nepřátelům. Měla strach. Ne o sebe, ale o Sasukeho. Momentálně prý pracuje hlavně jako pilot, byla mnohem spokojenější, když jen seděl v řídícím stanu a rozdával rozkazy.Někdy prostě musíte zariskovat, aby vaše další počínání stálo za to. Sakura si užívala každou sekundu, minutu a den co mohla trávit se Sasukem. Když přijeli z lodní zábavy, růžovlásce přišlo těžké dostat se zase do normálního života, kdy Sasuke skoro pořád někam odjížděl a ona měla posílat dopisy Americe. Věděla, že se Sasuke, jakožto jeden z hlavních generálů nikdy nevzdá. Nemělo snad ani cenu s ním o tom mluvit, že Japonsko má mizivé šance na výhru.
Jednoho dne, zdál se být úplně normální, si Sasuke vyšel z domu a pohlédl na oblohu. Slunce znovu zářilo svou oslnivou jasností a sluneční paprsky mu hladily tvář a zanechávaly pocit tepla. Dnes má další válečné jednání, bude to těžké, ale věděl, že to musí přetrpět. Tohle je válka a on ji hodlal přežít, vzít si Sakuru a mít kopu dětí.
Už uplynuly dva týdny od jejich lodní výpravy, Sakuře se to zdálo už hrozně dlouho, ale děkovala Bohu, že může stále trávit chvilky se Sasukem. Zrovna rovnala květy ve váze, když tu se jí obrátil žaludek a měla co dělat, aby se dostala k záchodu včas. Vyvrhla celý obsah jejich štědré snídaně s žaludečními šťávami jako doprovodem. V ústech měla nepříjemně, proto si musela okamžitě vypláchnout ústa, ale ani to moc nepomohlo. Přemýšlela, proč se jí najednou udělalo tak špatně.
Sasuke se vracel domů se sklopenou hlavou. Bitva o Okinawu byla vrcholem odporu japonské armády. Bylo mnoho padlých, ale nejen na straně jeho země, ale i američané se museli vypořádat s obrovskou ztrátou. Japonské velitelství proto znovu získalo naději. Hlavní důvod, proč japonci spojencům i po smrti Adolfa Hitlera odolávali, byla hrdost. Čest z doby samurajů. Už byl poměrně zaběhlý pojem kamikadze, což je vlastně něco jako moderní samurajská smrt. Čestná smrt, za svou zemi. Letadla plné výbušnin se střemhlav vrhají na nepřítelské lodě s pilotem stále uvnitř. Je jasné, jak japonec řídící letadlo skončí. Byla to účinná metoda, ale pilotů pomalu ubývalo. Zkušených pilotů, u nichž byla pravděpodobnost, že by minuli cíl, nulová. On je jedním z nich. A právě byl požádán, aby obětoval svůj život za zemi vycházejícího slunce. Pro svůj domov. Pro svou lásku, Sakuru, aby mohla žít ve vítězné zemi. Nepochyboval o tom, že misi splní a neodmítne, nedokázal si však představit, že zde nechá svou milovanou zelenoočku samotnou. Jejich štěstí netrvalo ani rok. A on se teď má všeho vzdát kvůli válce? Co když to nevyjde a jeho milovanou uvězní do zajetí američtí vojáci? Nechtěl si ani představit, co by jí mohli udělat. Jenže co je mu přednější, mužská čest a síla, nebo slabost pro milovanou osobu a láska? Nemohl se rozhodnout...a hlavně nechtěl. Jak to Sakuře jen poví? Že hned po tom, co jí slíbil, že si ji jednoho dne vezme, kráčí na smrt? A ke všemu dobrovolně. Zastavil se před svým domem a bolestně zavřel oči. Proč on se jen zamiloval...
S bolestnou grimasou sáhl po klice a otevřel. Jeho byt se na něj jako obvykle usmíval.
"Sasuke, máš tu večeři!" Volala z kuchyně jeho milovaná, věděla, že je to on, nikoho jiného kromě sebe do domu nepouštěl. Neměl k tomu důvod, vše bylo tak, jak si přál. Kdyby jen nebyl pilotem, kdyby se jen nemusel obětovat. S těžkou hlavou vešel do kuchyně, kde se na něj růžovláska usmívala od stolu, přikráčel k ní a daroval lehkou pusu. Poté usedl ke stolu a mlčky se pustil do jídla. Nemohl uvěřit tomu, že by měl opustit něco tak krásného, jako byla ona. A jak na to zareaguje? Věděl, že jí to musel říct, musel jí ale nejdříve říct, co k ní cítí, ještě by zemřel a neřekl jí, jak moc ji má rád. To nesměl dovolit.
"Sakuro, chci ti říct…" Vzdychl a dokousal zbytky výtečného jídla, které Sakura připravila. "Miluju tě a nikdy bych tě nechtěl ztratit." Podíval se jí hluboko do očí. Ona to vůbec nečekala, skoro až tak, že téměř pootevírala ústa. Naštěstí si to včas uvědomila a zaklapla je.
"Já…" Těkala očima po místnosti, jídlo už ji ani v nejmenším nezajímalo, teď byl hlavním středobodem Sasuke a nikdo jiný. "Já tě taky miluju." Řekla, celá rudá. Nevěděla, proč jí to dělalo takové problémy, snad jen, že do něj byla doopravdy zamilovaná.
"Ale… je tu něco, co ti ještě musím říct…" A bylo to tady, už nebylo cesty zpět, už to načal, povzdychnul si. Sakura zvážněla, to, jak jí jeho přiznání potěšilo, hřejivý pocit teď nahradil smutek a strach z neočekávaného.Věděla, že se něco děje.
"Co se stalo?" Zeptala se vlídně a vstala. Došla až k němu a posadila se mu na klín. Sasukemu se teď mluvilo ještě hůř. Na sucho polknul. Zahleděl se jí do očí, cítil, jak se mu do očí pomalu derou slzy, ale musel to zvládnout. Zhluboka se nadechl.
"Naskytla se mi velká čest. Nabídli mi smrt hrdiny." řekl odhodlaně, snažil se působit co nejsebevědoměji. Chytl ji za ruce a stiskl jí jen.
"Co tím myslíš?" zeptala se, ale pořád doufala, že si z ní jen dělá srandu. Tušila, kam jeho slova směřují, není přeci hloupá. A o vojenských záležitostech toho ví víc, než by se černovláskovi mohlo zdát.
"Dostal jsem..." odvrátil od ní pohled a zapíchl ho do dřevěné podlahy "...za úkol zlikvidovat americkou bitevní loď s mnoha generály, která bude za tři dny proplouvat kolem Tokia. Pokud se nám ji podaří zničit, Japonsko vyhraje válku s velkou parádou. Moje smrt nebude zbytečná." řekl to klidným, majestátním hlasem. Sakura ztratila v mžiku jakékoli ovládání nad svými emocemi. Odstrčila ho od sebe a křikla na něj:
"Blázne! Ty si myslíš, že jedna potopená loď ukončí několikaletou válku?"
"Jsem o tom přesvědčený." a bylo to tu. Hrdost a oddanost vlasti začala dominovat nad láskou a touhou postarat se o Sakuru.
"Stejně je to už všechno prohrané!" rozmáchla rukou a vyčítavě ho probodávala pohledem.
"Jak to můžeš říct? Jak to, jako japonská občanka, vůbec můžeš vypustit z úst, takový projev nedůvěry!" obořil se na ni a přimhouřil oči. Ona si jedním tahem servala z vlasů černou paruku, kteoru nosila i doma, jen pro jistotu.
"Protože vím mnohem víc než ty! Máte to prohrané! Tvoje smrt by byla úplně zbytečná! O výsledku je rozhodnuto!" okamžitě si zakryla pusu po tom, co tato slova vyletěla samovolně. On se na ni nechápavě díval, překvapením otevřel ústa. A zelenoočka věděla jen to, že tentokrát se za smaragdový vějíř neschová. Prozradila se. Tohle je konec.
S Katou-chan, tak co myslíte? Líbí se vám tato povídka? :) Kdybyste okomentovali, moc by nás to potěšilo :-)


















Bolo to dobre :) no uz asi aj usim ako to bude pokracovat :) ale chcem mat istotu tak sa tesim na pokracovanie