"Co-co tím myslíš?" Vykoktal ze sebe černovlásek zmaten tím, co mu růžovláska právě vmetla do očí. Ona by se nejraději propadla, nevěděla, co má dělat. Stejně to je už jedno, nic není tak jak by mělo, ona se s ním neměla nikdy sejít. Nikdy se to nemělo stát. Skousla si ret, skoro tak,až jí z něj vystříkla rubínová krev."Sasuke, je tu něco, co jsem ti celou dobu tajila." Těkala očima po místnosti, jen aby se nemusela zastavit v těch jeho černých kaňkách, z kterých nebylo úniku.
"Pověz…" Kriticky si ji přeměřil a nadzvedl jí bradu dvěma prsty.
"Jsem špionka, nejsem na tvé straně. Ba naopak, Amerika má navrch s jak přístroji, tak i bojovými silami. Ale vy japonci jste tak hrozně tvrdohlaví! Prosím přestaň, tvoje oběť by byla naprosto zbytečná a nic by se nezměnilo!" Konečně se mu odvážila podívat do očí, ale nic jako lítost či soucit tam nenacházela. Obočí měl blízko u sebe, rty semknuté do jedné tvrdé linky a oči, oči neříkaly vůbec nic. Měl lhostejný pohled. Stáhl z ní své ruce.
"Tím mi chceš říct, že jsi celou dobu jen sháněla informace, bylo ti úplně jedno, jak se cítím?!" Obořil se na ni.
"Dřív ano, ale už ne. Zamilovala jsem se do tebe." Svěsila hlavu a chtěla se po něm natáhnout, on však jen ustoupil o dva kroky dozadu. Nemělo cenu se s ním o tom hádat. Prozradila se.
"A to ti mám uvěřit? Gratuluji ti, Sakuro, tvoje krytí bylo perfektní. Skočil jsem ti na to i já. A to je co říct. Jen tak mimochodem, je to tvoje pravé jméno? Nebo je to jen výmysl tajné vládní agentury američanů? Nemysli si, že jsem úplný blbec, podezření jsem měl. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mi budeš schopna lhát. Myslela jsem, že mě miluješ..." sklopil hlavu, nesnesl pohled to těch tajemných zelených očí, kvůli kterým se do ní zakoukal.
"Vždyť ano!" křikla a vrhla se mu po paži. On se jí ale opět vysmekl. Její doteky mu najednou přišly nepříjemné. Cizí. Stála před ním neznámá žena. Jediné, co o ní věděl, že má růžovlé vlasy, zelené oči a pod kimonem zastrčený smaragdový vějíř.
"Zklamala si mě. Omlouvám se, ale myslím, že bude lepší, když se postu tvého danna vzdám." rozesmutněl při představě, že si chtěl tuto dívku vzít. Faleš se však stala jeho úhlavním nepřítelem. Srdce mu ale říkalo, že ona se nepřetvařovala. Její úsměvy, slova lásky a doteky byly pravdivé. On je nucen mít svou hrdost japonského občana. Hrdost a věrnost k rodné zemi, která má být silnější než láska k ženě. Zrádkyni, americké špionce.
"Prosím, ne!" padla před ním na kolena a chytla se ho za pas. On nevěděl, co má dělat. Jak může odmítnout plačící dívku? Hněv a pocit zrady však překřičely soucitné srdce. Ano, zrada. Tolik jí věřil a ona mu o sobě neřekla velice zásadní věc. Možná by předtím byl schopný vzdát se svého domova a setrvat po jejím boku. Možná by se vzdal všeho pro lásku. Teď však zbývá si jen říct, proč? Proč riskovat a obětovat vlastenectví pro ženu, která sice tvrdí, že ho miluje, ale nestál jí ani za to říct pravdu. Přiznat se. Neměli mít před sebou tajnosti. Vždyť...on si ji chtěl vzít.
"Moje země mě potřebuje. Vem si, co uznáš za vhodné. Stejně se sem už nevrátím."
"Co chceš dělat?" zvedla k němu svoje ubrečené oči.
"Pomoc Japonsku vyhrát tuto válku." hrubě ji od sebe odstrčil. Domlouvání ani vlídná slůvka by na ni neplatila. Kdo ví, jak tvrdým tréninkem prošla při výcviku na rafinovanou špionku. Už vycházel z domovních dveří, když za ním ještě zakřičela:
"Miluju tě, odpusť mi!" než se zhroutila na zem v slzách. Neotočil se. Neudělal to, nechtěl, aby ho zlomila. Srdce ho bolelo, vždyť opouští svoji jedinou lásku. Ale dlouho už ho to trápit nebude. Zavřel oči, aby zabránil slaným slzám rozostřit mu vidění. Zavřel je, protože si chtěl uchovat poslední vzpomínku na ni. Když ji poprvé viděl, ovívat se vějířem smaragdové barvy v zelenkavém kimonu podtrhující nádheru jejích očí. Jeho první vzpomínka na ni se taky stala jeho poslední. Vykročil vstříc smrti. A už nikdy se nedozvěděl, o co všechno přišel. Zemřel 2. srpna roku 1945 jako čestný válečná hrdina. Položil život za svou zemi.
Sakura, po této těžké ztrátě proplakala několik nocí, ale rozhodla se zůstat silnou. Musela odejít. Odejít z jeho domu, z jeho země. Všechno by jí ho připomínalo. Už jen úsměvy, věci, její ruce, které ho ještě před nedávnem svíraly. Nechtěla, aby to takto dopadlo. Bylo to pro ni velmi bolestivé. Nic jí nemohlo nahradit jeho ztrátu, ach, jak byla bláhová, když si myslela, že by se mohli vzít. Že by mohli založit rodinu a žít život v míru a radosti.
Byla pevně rozhodnutá jít zpátky do své rodné země - Ameriky. A jak si usmyslela, tak taky učinila.
Několik týdnů po tom, co se vrátila, se jí začínalo dělat krapet nevolno. Vždy musela z nějakého neznámého důvodu odejít na toaletu, kde následně vyzvracela všechen obsah jejího žaludku. Přišlo jí to divné, už nějakou dobu nedostala měsíčky.
Všechno to do sebe přesně zapadalo, nebyla hloupá. Ona je těhotná, čeká dítě, to mají za ten nechráněný sex. A je to tu, už nebylo cesty zpět. Pomaličku v ní rostl maličký tvoreček, který se určitě bude podobat na Sasukeho a když ne vzhledem, tak alespoň povahou. Nemohla tomu uvěřit. Zkrátka si dala ruku před pusu a chvíli vydýchávala ten šok. Bylo to jako rána z nebe. Posadila se na okraj pohovky. Americké pohovky. Bylo to zvláštní, být opět tu a přesto si v sobě uchovat něco z dané země. A ze Sasukeho.
Pro sebe se usmála a po tváři jí stekla slza, jedna jediná, ta byla za Sasukeho. Chytla se za bříško, za několik měsíců už bude třímat miminko. Jejich… Ach Sasuke… Vzhlédla ke stropu.
Kdo by se divil, že dny, týdny ubíhaly jako voda. Najednou tu byl znovu podzim a Sakura vzpomínala na ta úžasná léta v japonsku. Jak ještě pracovala v okiji jako gejša, byla vážená dáma, které se nikdo neodvážil odporovat, no zároveň se jí nevnucoval. Vzpomínala, jak se dívala na jezírko z malého mostíku, na průzračně blankytné vlnky, na rybky, které v nich plavaly. Vzpomínala na to všechno, jakoby to bylo včera.
Japonsko už kapitulovalo, válka byla vyhrána. Vítězství Ameriky. Zelenoočka vzpomínala na to, jak byla jednou se Sasukem na čajovém dýchánku v Hiroshimě. Vzpomínala na romantickou plavbu po řece. Proklínala se za to, že zvolila zrovna toto město jako cíl dopadu bomby. Chtěla ale zachránit Kjóto, protože i toto město bylo na seznamu. Chtěla ale zachovat japonskou historii, dědictví. Chtěla zachovat své vzpomínky. Tam někde je jeho jméno vytesáno do kamene. Zemřel jako hrdina. Pro jeho zemi. Ale sám zmeškal největší životní šanci. Mohl s ní utéct. Chvilku si říkala, že Japonsko mu bylo cennější než ona sama. Později, když hladila svoje bříško s jediným, co jí po něm zbylo, uvědomila si svou sobeckost. Nemohla po něm chtít, aby se vzdal svého domova. Jejich dítě musí žít v představě, že jeho otec je hrdina. Obětoval se pro jejich domov. Sakura věděla, že v Americe už ji nic nečeká. Vrátila se do válkou zničeného a poníženého Japonska. Přestěhovala se do Kjóta. Kde byla připravena porodit svoje první dítě...důkaz vroucné lásky, kterou k Sasukemu i po jeho smrti chovala.
"Sakuro, je to chlapec!" ozývalo se Kjótskou nemocnicí o několik měsíců později. Na svět se tmavě zelenýma očkama koukal poslední Uchiha. Z malé hlavičky mu rašilo černé chmýří a vůbec si neuvědomoval, že žena ležící s rozříznutým břichem na nemocničním lůžku je jeho matka.
Tak a je konec, vážení a milí, doufáme s Katou-chan, že se vám povídka líbila a zanecháte komentář - velmi nás to totiž těší :3


















Vy jste mě rozbuleli. To bylo tak krásný a smutný zároveň.
