Lepší zítřky, ano, tak bych to nazvala, je to něco, v co věřím, že někdy doopravdy přijde. Momentálně sedím na lavičce pod stromem, aby na mne tolik nepršelo a zírám do prázdna před sebou. Všechno se to pokazilo. Moji nejlepší přátelé se na mě vykašlali. V tomhle platí pravidlo "v nouzi poznáš přítele". A ti moji, to byli jen banda pacholků, co smrdí a já jim s oblibou říkávala buzišlápci. Ano, to byli moji přátelé. I přes to všechno jsem je milovala a stále je miluju.Nechápu, koho ten blbej sport baví (pozn. autora - nic proti fandům fočusu), stále běhat z jedné strany na druhou a potit se u toho. Možná máte svaly a někdy i dobrý pocit z vítězství, ale fotbalisti jsou většinou trapáci. Neříkám, že vždycky, ale ve většině případech tomu tak je. Nemám ráda fotbal a nestydím se za to. Jediný sport, který ze mne dokáže udělat nenasytné skandující zvíře je hokej.
Stále sleduji ty kapky, co se snášejí k zemi v rychlém sledu, proč jsem šla vlastně ven? Nechce se mi nic dělat, všechno je tak ponuré a chladné. Jsem blízko jednoho dětského hřišťátka, pod jehož stříškou se schovávají malé dětičky všech rázů. Co já si pamatuju ty časy, kdy jsem si takto hrávala s dětmi a Ino. Kéž bych se tak mohla vrátit. Od této myšlenky mě však silně odrazuje fakt, že bych si tu všechnu bolest co jsem stihla za svůj krátký život zažít musela prožít znovu. Ne díky.
Najednou slyším, jak někdo čachtá v té vodě a s oblibou, protože se nejdříve zastaví na jednom místě a nechá se pěkně vyžít své holiny. Své ubrečené oči stočím k té osobě. Změřím si ji od nohou až k očím, u kterých se hodnou chvíli zastavím. Znám je až moc dobře.
"Sasuke? Co tu děláš?" Pominu fakt, že ještě před nějakou dobou bych ho pěkně vyfakovala za to, že mě nechali v té čističce samotnou, zhulenou a nevědíce o tom, kde je východ. Ano, přesně to udělali.
"Ále, rozhodl jsem se jít zabavit, doma nic není, ani jídlo, tak teda…" Podrbal se ve vlasech a houpavým krokem ke mně došel.
"A co fotbal, nehraje se?" Vypláznu na něj jazyk, ale nijak jinak se mu neodvděčím. On usedne vedle mě na hraně lavičky.
"Už se dohrál." Mrkne na mě. "Pěkná nuda, můj oblíbený tým prohrál. Zítra asi zbuchám Shikamara." Prohodil a já se pousmála. Hlavně tohle je ten důvod, proč ho tolik miluju… je dokonale vtipnej… a… no prostě krásnej.
"No a taky jsem tě hledal. Jménem všech bych se chtěl omluvit, že jsme tě tam nechali." Očima uhnul do stran. Bože, proč musí být tak roztomilý? Už už moje ruce vystřelovaly k tomu, aby ho objaly, ale v tom jsem si vzpomenula na to…co kdyby mě odstrčil? Co kdyby… Nechala jsem to raději tak a jen si užívala ten hřejivý pocit ve hrudi.
"Díky." Odvětila jsem krátce, neměla jsem na to, abych řekla víc. Na co?
"To mi k tomu víc neřekneš?" A je to tady, to mu mám vykřičet do tváře, jak moc ho miluju?!
Zahleděla jsem se na zašedlé nebe plné naducaných mraků, které ze sebe neustále vypouštějí tu vodu.
"Měla bych?" Podívám se na něj. On se jen usměje tak, jak to vždy dělává a kdybych neseděla, kolena by se mi tak podlomila až je možné, že bych se skácela k zemi…
"A kde je vůbec Naruto?" Zeptám se ještě. Stejně je mi to nějak podezřelé, že zase netajtrlíkuje Sasukemu v patách.
"S Hinatou." Pokrčí rameny a namíří pohled tam, kam já. Musí se mi ty situace neustále vymykat z rukou. Už nevím, co bych měla dělat, abych ho prostě přestala milovat.
"Chápu…" Utrousím a otřu si ústa, protože jsem se předtím nechtěně poprskala. Najednou ucítím mírný tlak na mém hřbetu ruky… Pohlédnu tam a zjistím, že mi ji Sasuke svým palcem hladí.
"Co-co to děláš?" Naježím se a po celém těle mi přejde elektrický proud. Nechápu to. Co to dělá, tak náhle? Vždyť o mě nikdy žádný zájem neprojevil, tak proč teď? Záplava otázek se mi míchá v hlavě a mám pocit, že můj mozek za nějakou tu chvíli exploduje.
"Už dlouho jsem se s tebou chtěl držet za ruce." Promluvil tak sladce, až jsem mu to málem uvěřila. Rychle jsem se mu vysmekla, vstala z toho kusu dřeva a rázným krokem chtěla odejít, ale on mě zastavil, opět stiskem ruky.
"Co čekáš Sasuke, že se ti hodím kolem krku, jakoby to udělala každá?" Ani neví, jak moc mě to uvnitř zraňuje. Jak moc jsem ta slova chtěla tak dlouho slyšet, teď to mám, ale s radostí se taky mísí nesnesitelná bolest.
"Vlastně, ano, to bych celkem očekával." Poškrábe se na hlavě a já už toho mám fakt dost. Chci se mu vykroutit, ale on je rychlejší a sevře mne ve svém objetí.
"Jsi sprostej!" Zašeptám proti jeho prsům. Obmotám mu ruce okolo jeho pasu a nechám se unášet jeho nádhernou vůní.
"Ale no tak, Sakuro…" Řekne konejšivě a já si jsem jistá, že tohle už nezvládnu.
"Proč mi tohle děláš, proč tak najednou, nikdys mi nijak do života nezasahoval, ani nedával nijak najevo, že se ti líbím, ba naopak, odhazoval jsi mě a raději jsi byl s jinými dívkami." Pronesla jsem smutně. Ano, byla jsem smutná.
"Ale teď to dělám, snažím se to napravit, v té čističce, chtěl jsem se tam pro tebe vrátit, ale moje odhodlání bylo příliš malé, omlouvám se." Sevřel mě v náručí tak pevně, jako to ještě nikdo neudělal.
"Miluju tě, Sakuro." Řekl ta nejkrásnější slova, která jsem si už tak dlouho přála slyšet. Zahleděla jsem se na nebe, mraky se už pomalu trhaly a z nich prosvítaly hřejivé paprsky slunce. Lepší zítřky právě přicházejí. Děkuji!
"Já tebe taky Sasuke… už dlouho." Zašeptala jsem a znovu zabořila hlavu do jeho hrudi. Ráda jsem ho hladila po obvodu těla…
Jen se lehce pousmál, sklonil se a daroval mi polibek. Můj první. A znovu to jeho nádherné zazubení. Jsem doopravdy příliš zamilovaná… A konečně šťastně.
Taková jednovka, ani nevím jak mě napadla, tak co na ni říkáte? zaslouží si komentáře?
Mimochodem vám děkuji :3


















Opět nádherné.... Já vím, že jsem už trapná s tím neustálým chválením, ale já už opravdu nevím co napsat. Těším se na další povídku.