Far far away 2/2

19. července 2013 v 8:52 | Ufonek |  Jednorázovky
Zbývali minuty, sekundy a pak najednou...
"Sasukeee!" Vletěla mi do náruče, drtíc můj krk. Měla ještě takový trošku anglický přízvuk, musel jsem se pousmát. Když jsme se pustili a ona mi vtiskla polibek, jen jsme se na sebe dívali.
"Nezmenšila ses?" Popíchl jsem ji, byla skoro o hlavu menší než já. Její tvář měla teď takovou bronzovou barvu, ve které její kočičí oči jen světélkovaly. Růžové vlasy měla delší, kousek nad prsa. Byla tak krásná.

V duchu jsem zaskučel. A já tomuto nádhernému stvoření tolik ublížil...
"Ne!" Odsekla naoko naštvaně a vypochodovala z hlavní haly, táhnoucí za sebou svůj kufr. Vzal jsem jí ho, ale ona se na mě ani nepodívala. Zase jsem se musel kát. Bože dej, ať mi to odpustí. Vzhlédl jsem k nebi. Nikdy jsem nebyl věřící, ale tahle situace to zoufale vyžadovala.

"Tak, k tobě?" Zeptala se a zase se na mě otočila. Nějaký hraný vztek už z její tváře dávno zmizel.
"Jsi si jistá?" Odpověděl jsem na to. Její smích odzvonil.
"A proč by ne? Sasuke, jsi nějaký divný, co se stalo?" Starostlivě si mě přeměřila, přišla ke mě a pohladila mě po tváři. Nemohl jsem se na ni dívat, jen jsem bolestně zavřel oči. Teď nebo nikdy.
"Já..." Nadechl jsem se. Stále mě mapovala pohledem, cítil jsem to, ale své oči jsem ponechal zavřené. Cítil jsem, že kdybych je otevřel, už bych to neřekl. "Já jsem tě podvedl." Vypadlo ze mě a konečně jsem se na ni podíval. Její ruce ze mě stáhla, její teplo se vytratilo. Koukala na mě skrz skelné oči a já věděl, že tohle mi v žádném případě nemůže odpustit. Vždyť, co bych dělal já na jejím místě? Skousl jsem si spodní ret.
"Sakuro, prosím odpusť, můžu tě ujistit, že jsem nechtěl..." Prosebně jsem ji probodával.
" K čertu s tím, jestlis chtěl nebo ne, udělals to." S trhnutím mi vytrhla z rukou její zavazadlo, otočila se na patě a odkráčela. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale stál jsem jako přikovaný. Z očí mi odkapávaly slzy, nedokázal jsem to zastavit. Ani se neohlédla. Pochopil jsem, že je konec.

Domů jsem přišel s těžkou hlavou, slzy mi už uschly, no jakmile jsem se hodil na postel, vyrašily nové. Co jsem to udělal, co jsem to udělal... Bouchal jsem hlavou o matraci, ale díky její měkkosti to nemělo žádný smysl.
Vstal jsem a chtěl projít do kuchyně, ale v chodbě u zrcadla jsem se zastavil. Byl jsem zrůda. Ublížil jsem mé nejmilovanější osobě takovým kalibrem, vůbec si to nezasloužila. Proč jsem se vlastně nechal opít? I kdybych jí to vysvětlil, uvěřila by tomu? Vždyť výmluva je to chabá, nikdy jsem se tam neměl nechat zatáhnout. Jsem stvoření, které by nemělo být hodno dýchat stejný vzduch jako ona. Jako někdo, kdo se nikdy ničím neprovinil a přesto byl potrestán.
"Sasuke, ty idiote!" Zařval jsem proti odrazu, sevřel pěst a praštil do zrcadla. To se roztříštilo na milióny malých kousků, které už nikdy nikdo neposkládá zpět. Do kůže u kloubů se mi zabodly střepy, které se téměř okamžitě zbarvily do ruda. Došel jsem svou cílenou trasu, vyndal si střípky a omyl si rány. Tohle je malá cena za to, co jsem udělal. Ruku jsem si obvázal, sice to vypadalo, jako od zvířete, ale alespoň mi krev neprosakovala ven.

Sedl jsem si ke stolu a začal přemýšlet. Co bych měl dělat? Před očima mi samozřejmě blikala jediná informace, a tak jsem ji učinil. Sebral jsem se a vyrazil k jejímu domu. Dříve jsme bydleli u mě, ale šance, že se tu objeví, byla více než mizivá.
Našlapoval jsem pomalu, byla už noc, nevím, kolik bylo přesně hodin, jen jsem doufal, že Sakura ještě nebude spát.
Zazvonil jsem na její byt. Musela sejít po schodech, aby mi otevřela. Chvíli jsem jen přešlapoval u vchodu, následně jsem uslyšel klapot, jak někdo jde a potom už jsem ji uviděl. Zapnula venkovní světlo, aby dobře viděla příchozího. Spatřil jsem ji, vypadala hrozně. Pocuchané vlasy, opuchlé oči, usmrkaný a červený nos. Pane bože, proč jsem to udělal? Nikdo neměl právo, nikdo, ani ten největší Bůh, ji takto ztrestat. A já si přesto na sebe vzal černou róbu kata a setnul jí hlavu. Hlavu sice zrovna ne, ale kus z její osobnosti...
"Sasuke..." Promluvila, když jsem dlouho nic neříkal. Jen jsem přemýšlel nad tím, co bych měl říct. Ale už jsem nemohl vycouvat.
"Co se ti stalo?" Otázala se a já jsem viděl, jak jí její smaragdy sklouzly k mé raněné ruce.
"Nic moc."
"Pojď nahoru, spravím ti to." Čekal bych všechno, že mě vykopne, pošle zpátky, zakleje, ale tohle jsem vážně nečekal. Je prostě milá od přírody. Otočila se a kráčela do nitra domu.
"Jdeš?" Pověděla, když jsem se ani nehnul z místa. Polknul jsem a prošel mezi dveřmi.

"Zlepšila ses." Konstatoval jsem, když jsem sledoval s jakou lehkostí mi obvazuje ruku. Aby ne, když se vydala po dráze doktorky.
"Díky, ale teď vážně, jak sis to udělal?" Zkoumala mě starostlivě.
"Střepy." Zhodnotil jsem, že tohle slovo bude stačit. Přikývla.
"Můžeš jít." Řekla a já i ve tmě uviděl, že se jí do očí znovu derou slzy. Vstal jsem ze židle, ale ne proto, abych opustil tuto místnost, ale abych k ní došel, vytáhl ji na nohy a sevřel ve svém objetí. Chytnula mě za košili a plakala. Neubránil jsem se a musel se rozbrečet taky. Jsi zrůda a bábovka k tomu, Sasuke Uchiho, to jsi.
"Tolik se omlouvám..." Zašeptal jsem mezi vzlyky, které mnou otřásaly. I když jsem se držel, nešlo to.
"To nemá cenu." Vrátila mi. Bodlo mě u srdce.
"Sakuro, já jsem to vážně nechtěl udělat, byl jsem opilý a nevěděl jsem co dělám. Vím, že to není dostatečné vysvětlení, které bych mohl podat, abys mi vůbec odpustila, ale prosím... prosím, neopouštěj mě..." Více jsem ji stiskl a čelo si opřel o její rameno. "Miluju tě, nechci tě ztratit." Vyslovil jsem slova, která neříkám moc často a už vůbec ne na potkání. Je pro mě těžké to říct. Ucítil jsem, jak ztuhla.
"Ach Sasuke..." Ještě víc se rozplakala. Odpojil jsem se od ní a zadíval se do jejích opuchlých očí. Stále byla nádherná. Setřel jsem jí vodu z tváře, přitáhl si ji a spojil mé rty s jejími. Jenom na chvilku, ale bylo to pro mě jako rajské pohlazení. Po tom roku, kdy jsem necítil její přítomnost...
"Taky tě miluju. Nedokážu se od tebe odpoutat, odpouštím ti, ale nezapomínám." Řekla roztřeseným hlasem.
"Děkuju." Objal jsem ji tuze. "Hrozně moc ti děkuju." Potom jsem znovu ucítil její rty, musela si stoupnout na špičky, aby mě dokázala políbit. Usmál jsem se a byl jsem rád, když na své překrásné tváři taky jeden úsměv vyloudila. Nikdy jsem nikoho tak nemiloval jako právě ji. Už nikdy neudělám nic tak hloupého, nikdy ji nepodvedu.
Uronil jsem ještě jednu slzu, ale ta nebyla smuteční, ale od štěstí...
________________________________________
Doufám, že se povídka líbila :)
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janča-san Janča-san | Web | 19. července 2013 v 16:13 | Reagovat

krásna poviedka :) :) len by som mu tak rýchlo neodpustila :)

2 saky saky | 19. července 2013 v 19:07 | Reagovat

krása  krása krása jak někdo může psát tak hezky je to nej :-)

3 Kajká Kajká | 19. července 2013 v 20:43 | Reagovat

Bolo to veľmi krásne a dojímavé^^..Možno by som Sasukeho nechala trochu viacej podusiť ale itak krása! :3

4 Zuzanka Zuzanka | Web | 19. července 2013 v 22:00 | Reagovat

pěkné.. povedlo se ti to... :-D

5 simca simca | 19. července 2013 v 23:49 | Reagovat

nadhera =)

6 Cherry Cherry | E-mail | Web | 20. července 2013 v 10:32 | Reagovat

Super...Krásné :)

7 Arlin Arlin | 20. července 2013 v 13:16 | Reagovat

Krásné a dojemné zároveň. :) :-D

8 kyuubinka kyuubinka | E-mail | Web | 20. července 2013 v 13:26 | Reagovat

Měla bys napsat knížku, šlo by to na dračku. :-D

9 Aki-chan Aki-chan | Web | 21. července 2013 v 4:08 | Reagovat

Naozaj veľmi krásni a podarení dielik.

10 Nikadena Nikadena | Web | 21. července 2013 v 14:42 | Reagovat

supeeer

11 Zuzka Zuzka | 22. července 2013 v 8:34 | Reagovat

Nádhernéééé ale sasuke by si zaslúžil kopanec do gulííí :-D

12 yuki-chan yuki-chan | 23. července 2013 v 15:47 | Reagovat

prekrasneeeeeeeeeee :D :D

13 Lulu Lulu | 29. března 2014 v 15:25 | Reagovat

Pěkná povídka s krásným příběhem . :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama