Zatmění - část sedmá - Zbraň na zlo

25. srpna 2013 v 9:19 | Ufonek |  Zatmění
Nový den měl být po mě nový začátek. Vše se mělo změnit. Měl jsem čelit nějakým neznámým nebezpečím. Ale… dokážu to?
Lehce jsem se zamračil, hlavou se mi honily ponuré myšlenky. Ta představa, že někdo jako já by měl zachránit celý svět, byla nepředstavitelná. Vlhkou škvírou do místnosti proudil studený vzduch, jaký jsem moc dobře znával od zimy.

Zvláště tahle už byla dlouhá. Povzdychl jsem si. Byl jsem nervózní. Jaké procedury se mnou zamýšlejí? Zvládnu tomu čelit? Nebude ze mě jen nějaká loutka, kterou tahají za nos? Znovu se mi z úst vydral sten. Už mi celkem chybělo sluneční světlo, i kdyby třeba mělo být jen pod mrakem, vše by bylo lepší než tohle. Zmořeně jsem zavřel oči a nechal se unášet neklidnými sny.

Ráno se přiblížilo děsivě rychle. Ještě jsem nestačil ani otevřít oči a už mě za paže tahali z postele. Zívnul jsem si a protřel oči hned po tom, co jsem stál pevně nohama na kamenné zemi.
"Je čas." Promluvil ke mně muž v masce a já jen znaveně přikývnul. Nemělo cenu odporovat ani se na nic vyptávat - když jsem to zkoušel včera, odpovědí mi bylo jen to, že se vše včas dozvím. Navíc ani jsem neměl ponětí, kde je Sakura, ale vždy mi ta myšlenka na ni zatemnila mysl, přesto i trochu pozvedla špatnou náladu. Byla takové moje štístko v chladných dnech jako tyto. Nevěděl co k ní přesně cítí, věděl jen to, že s ní se cítí šťastnější, než kdy dřív. Jako jiný člověk.

Dostal jsem zase jen okoralý chleba a kus sýra. Mlčky jsem to spořádal a pak mě zavedli do místnosti hluboko v domě - byla temnější než ostatní, což se mi zdálo skoro nemožné, ale bylo tomu tak. Ta mylšnka se mi moc nezamlouvala, ale co se dalo dělat.

Poté jsem se měl posadit na nějakou židli.
"Tak Sasuke, teď je důležité být otevřený. Co jsi v poslední době zažil šťastného?" Zeptali se mne. Vyvalil jsem oči.
"A jak to souvisí s mým výcvikem?" Opáčil jsem a prsaté vůdkyni se mezera mezi obočím zúžila natolik, že z nich byla jen jednolitá podlouhlá čára. Dostal jsem husí kůži, takhle vypadala vážně zlověstně, věděl jsem, že určitě nemyslí na nic dobrého.
"Naše zbraně se budou skládat hlavně ze štěstí, protože ty ještě nevíš, ale štěstím a myšlenkami můžeš ovládat celý svět." Pověděla a nakrčila bradu. Sice jsem z toho moc nepochopil, ale měl jsem za to, že bych jí měl sdělit důvod svého posledního pravého štěstí.
"Když jsem vzal Sakuřinu tvář do rukou a políbil ji." Pravil jsem s mírným nádechem zasněnosti. Tsunade má odpověď zřejmě zaskočila, protože vypadala překvapeně a párkrát se její husté černé řasy otřely o vystouplé lícní kosti pokryté kůží. V otázce jsem nadzdvihl obočí. Ona jen zatřepala hlavou, její vlasy se při tom pohybu zavlnily.
"Tak teď se snaž ty pocity probudit zase a ve své ruce zkus držet například… kamínek." Vůbec jsem nechápal o co jí jde, ale začal jsem očima mapovat zem, až jsem uviděl odloupnutou omítku a část zdi. Chtěl jsem to uchopit, ale blondýna mne zastavila.
"Ne! Jen si ho představuj." Poprvé za toto ráno se usmála. Otřásl jsem se. Tohle nedávalo smysl.

Tak aby mne nesežrala za živa, jsem jí vyhověl. Zavřel jsem oči a snažil se co nejvíce vybavit ze Sakury - z její skutečné osobnosti a v okamžiku jsem se cítil neskutečně šťastný. A abych nezapomněl, ten kámen jsem taky snažil sestavět v hlavě. Až jsem se musel podivit, jak to bylo věrné.
"Podívej!" Uslyšel jsem zmatený Irukův hlas a následně jsem otevřel oči, abych tak učinil, než jsem zjistil, že to nebylo mířeno na mne, nýbrž na Kakashiho. Ten jako vždy stál v rohu místnosti. Upřel jsem zraky tam, kam hnědovlasý muž ukazoval - do mé dlaně. Leknul jsem se, když jsem spatřil malý zaoblený úlomek horniny. Dřív, než jsem se však nadál, zase to zmizelo. Šedovlasý v masce si hlasitě povzdychl.
"Musíš tu představu udržet." Napomenul mě a já si strnule ukázal na hlavu.
"To… já?" Byl jsem celkem vykolejený a k tomu ještě přispěl fakt, že Kakashi mírně pokýval hlavou. Bylo to jako ve špatném snu. Život má zvláštní smysl pro humor, to tedy ano. Povzdychl jsem si a chtěl vstát, ale těžkopádné otevření dveří mě zastavilo v půli pohybu. Vydechl jsem, když dovnitř vešla spoře oděná Sakura. Měla tvrdší pohled než dřív a v jejích očích zářilo takové zvláštní nově nabité sebevědomí. Olízl jsem si suché rty.
"Sakura ti bude pomáhat." Poručila Tsuande, která se sem přiřítila jako vítr. Usmál jsem se. Mračna z mého zataženého dne se trošku stáhla. Byl jsem nesmírně rád, že ji vidím. Lehce se na mne zazubila a já cítil, jak mě zahřívá nějaký vnitřní pocit.
"Prozatím vás necháme…" Luskla prsty a její kumpáni k ní přispěchali. My se ocitli sami.


Vstal jsem a natáhl k ní ruce. Odezvou mji bylo jen pronikavé začenichání. Zřejmě si musí přivyknout na zatuchlý vzduch. Ani se jí nedivím, je tu hrozně. Mě samotnému to dlouho trvalo. A pak ke mně konečně sklopila dva smaragdy (stála a já seděl) a stiskla mi paži. Něžně jsem si ji k sobě přivinul a vychutnával si její blízkost. Ucítil jsem vůni jejích vlasů. Bylo to jako srkat z hrníčku medoviny. Zapřemýšlel jsem, když jsem se naposledy sprchoval, ale ta představa mne tolik znechutila, že jsem ji raději ihned zapudil.
"Co ti říkala?" Tázal jsem se jí a odtáhl se od ní tak, abych se mohl zavrtávat do jejích kukadel.
"Učila mne léčit a ještě spoustu zajímavých věcí." Zvedla jeden prst a přejela po mém nose a až byla na konci, lehce do něj cvrnkla. Zachmuřil jsem se a to ji evidentně pobavilo, protože se jí do tváře vloudil široký úsměv. Přítmí vrhalo zvláštní odlesky na její bílé zuby.
"A co ty?" Stočila rozhovor na mě. Jen jsem mávl rukou.
"Nic zajímavého, jen asi dokážu nadpřirozené." Odvětil jsem a růžovláska se zachichotala. Nevěděl jsem, co je tak vtipné, ale nechal jsem to plavat.
Sakura si prohlédla chladný pokoj. V jejích očích stále panovaly jiskřičky odhodlání a sebejistoty. Nechápal jsem to tak jak bych chtěl, ale nemělo cenu se tím blíže zaobírat.

"A jak se to projevuje?" Prolomila ticho asi po třech dlouhých minutách. Já jí všechno vylíčil. Jen jsme tam tak stáli a vyprávěli si. Nikdy jsem se necítil volnější. Vypadalo to, že bych mohl konečně zažít nějaký románek a najednou se mám stát hrdinou světa?
Budovou něco strmě zatřáslo, až jsme popadali jako přezrálé hrušky, oba jsme se na sebe s růžovláskou podívali. Za chvíli se sem přihnala Tsunade a její posluhovači.
"Nepřítel zjistil naši polohu." Brbrala si pod nos.
"Musíme zmizet." Vykřikla a popadla mne a Sakuru. Zavrávoral jsem a chvíli hledal ztracenou rovnováhu, jelikož jsem do té doby seděl. Poté jsme vyběhli před dům, kde světla ještě matně poblikávala. Nastoupili jsme do létajícího auta plného vymožeností a pak se rozletěli takovou rychlostí, až mě to připoutalo k sedadlu.
_________________________________________________
Poprosím si komentáře :-)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kyuubinka kyuubinka | E-mail | Web | 25. srpna 2013 v 10:56 | Reagovat

krásné

2 Zuzanka Zuzanka | Web | 25. srpna 2013 v 12:27 | Reagovat

skvělé... rychle pokráčko.. nemůžu se dočkat... :-D

3 Aki-chan Aki-chan | Web | 25. srpna 2013 v 15:19 | Reagovat

Veľmi krásne som zvedavá na pokračko.

4 Piškotka Piškotka | 26. srpna 2013 v 15:11 | Reagovat

Dokonalé :O teším sa na pokračko :) (dúfam že bude čo najskôr lebo to čakanie nevydržím :D)

5 Katty Katty | 25. září 2013 v 21:15 | Reagovat

Fuhá :) nádhera :3

6 Alex Alex | 11. října 2013 v 15:33 | Reagovat

Nádhera.. doufám že se bryo dočkáme dalšího dílu

7 sovula sovula | 6. března 2014 v 22:17 | Reagovat

budeš s touhle pobídkou ještě pokračovat? Protože je vážně zajímavá.:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama