"Musíš tady zůstat, nechci, aby se ti něco stalo, slib mi, že tu zůstaneš." Poroučel mi a držel mě za tváře. Já jen horlivě přikyvovala hlavou, zatím co mi slzy stékaly po tváři, ale to naštěstí pro mě nebylo vidět, protože pršelo. Byla jsem pod skalním převisem. Ještě naposledy mi vtiskl pusu na ústa a pak zmizel. Ještě před chvílí mě držel…Všude na těle jsem měla řezné rány. Všude byly boje a nepokoje. Už jsem to nezvládala. Schoulila jsem se do klubíčka a čekala, až mne znovu někdo přijde zachránit. Kéžby to byl Sasuke. Kdyby se mu něco stalo, nepřežila bych to.
A tak jsem jen přes další várky slz sledovala, jak se na bojišti vzájemně vraždí. Měla bych přece něco dělat, ale já se nedokázala přinutit k žádnému pohybu. Sasuke odskákal na metry daleko a já ho teď viděla jen jako červenočernou šmouhu. Z ramenou a holení mu vytékalo spoustu krve. Modlila jsem se za něj.
Já sama jsem toho moc neudělala, navíc jsem Sasukemu slíbila, že tady zůstanu. Můj krásný černovlásek. Na moment jsem se zasnila. Těsně před začátkem bitvy jsem s ním poprvé spala. No, bez ochrany. Ale nevadilo mi to. Chtěla bych nosit pod srdcem jeho dítě. Chtěla bych mu porodit dítě. Nosit ho v náruči a mazlit se. Šťouchat mu do miniaturního nosíku a hladit po černých vláskách. To jsou mé sny. Ale teď tu jen sedím, voda ze mne stéká skoro ve stejné míře jako slzy, tak moc se o něj bojím. Ale je to silný ninja a já mu věřím.
Ale už jsem to nemohla vydržet, nemohla jsem tam jen tak nečinně sedět. Vyskočila jsem na nohy a běžela vůči dešti.
Bodala jsem, sekala, házela kunaie, bila se jako o život, ale stejně to nepomáhalo od mého vzteku a špatné náladě. Musela jsem ochránit naši vesnici, naše lidi, naši budoucnost.
A tak se to táhlo celé dvě hodiny, než těch neživých bylo více než živých a já se konečně dostala k černovláskovi.
"Co tady děláš?!" Křikl po mně, když jsem si k němu rázovala cestu. Jen jsem nad tím máchla rukou a začala mu krýt záda. To vyřešíme později…
Jenže… jak jsem měla tušit, že už žádné další později nebude?
Bojovala jsem po jeho boku hrdě a vzpřímeně. Odrážela jsem všemožné útoky.
Otřela jsem si čelo, po kterém mi stékala kapka krve. Nebe bylo stejně tak rudé…
Hlava se mi točila, ale přestat vnímat nepřicházelo v úvahu. Zahleděla jsem se Sasukeho směrem, vedl si dobře, byl ke mně bokem, takže jsem tak mohla krásně vidět, jak se mu do zad zabodávala bojová zbraň - štíhlá katana.
Dlouhá ostrá čepel ho napíchla jako pečené kuře. Zasténala jsem a on vydal taky něco podobného křiku. Zatajila jsem dech, zkrabatila čelo. Okolo krku jakoby se mi sevřela železná pěst. Zpracovala jsem nového útočníka jedním sečným úderem a odkopla ho pryč. Nemohla jsem se ním teď zaobývat, když můj milovaný třeba umírá. Rozeběhla jsem se k němu. Právě pozvolna dopadal na zem jako sněhová vločka pocákaná červenou barvou. Krev se z jeho těla nezastavovala, stejně tak jako se nezastavovaly moje slzy. Snažila jsem se přes ně vidět, ale šlo mi to jen ztěžka.
Nebylo divu, že jsem pár metrů před černovláskem zakopla a natáhla se jak široká, tak dlouhá.
"Au." Vydralo se z mojich úst, ale spíš reflexně než z bolesti. Přeražená noha se nemohla a ani kouskem nezastírala bolest, jakou jsem cítila v srdci. Doplazila jsem se až k němu a pohlédla do jeho umírající zbědované tváře. Všechno to bylo jako v zlém snu, ze kterého jsem se zoufale chtěla probudit. Nějaká noční můra. Chtěla jsem umřít, ale ještě ne, ještě jsem si musela vyslechnout jeho poslední slova. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Sakuro…" Zasípal a vykašlal krev, jeho tělo se stahovalo v pravidelných křečích.
"Ach Sasuke…" Sevřela jsem jeho již pomalu chladnoucí paži. Posadila jsem se a dívala se na něj. Jeho alabastrová tvář se zdála být ještě bělejší. Byla bych ho i začala léčit, ale byla jsem příliš vyčerpaná a pláč mi na tom moc nepřidával, navíc toto bylo smrtelné zranění, takže i kdybych se o to pokusila, nedopadlo by to podle mojich očekávání… a to mě ubíjelo.
"Miluju tě Saky, už nikdy nepřestanu. Promiň, že nemůžu dodržet svá slova a nebudeme mít dům s terasou a velkou květinovou zahradou… Naše čtyři děti ani neuvidí sluneční světlo…" Zachroptěl.
Sevřela jsem více jeho ruku a zatřásla se. Už jsem nemohla dál, cloumal se mnou vztek, že jsem ho nemohla zachránit. Všechno to bylo tak jiné… nemělo se to stát.
"Neopouštěj mě." Zaprosila jsem, ale nebylo to k ničemu. Jen se naposledy usmál a jeho oční víčka se se zachvěním zavřely. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se už nikdy neotevřou… Nemohla jsem…
Jeho hruď se přestala ztrápeně nadzvedávat. Zakřičela jsem, načež mne někdo praštil do hlavy. Ještě si pamatuju, že s tou bolestí a postupným ztrácením vědomí už jsem nechtěla žít.
Probrala jsem se až nemocnici, nepřestala jsem na Sasukeho vůbec myslet.
A tak to trvalo až dodnes. Seděla jsem na terase mého malého bílého domku, zahalená v dece a třímajíc jeho ninjovskou čelenku ve svých rukou.
"Zase pláčeš?" Hinata mi vlídně položila ruku na rameno a já k ní jen uslzeně vzhlédla.
"Pořád to bolí." Ač mi z očí vytékala slaná voda, mluvila jsem klidně a vyrovnaně. Už to nebyla ta malá hysterka, jako na začátku jeho smrti. Probrečela jsem nejméně tři noci. To období bylo strašné a ani jsem nedoufala, že se z toho dostanu, ale veškeré mé pokusy o sebevraždu byly zmařeny.
Z mých očí vyprchal veškerý život a nadšení, bez něj to nemělo cenu. Moje srdce puklo a záplaty neexistovaly.
Držela jsem se při životě právě kvůli nim - Narutovi a Hinatě. Mají spolu dvě děti a jsou šťastni.
Vzhlédla jsem k nebi. Z toho krásného slunného rána, vznikl soumrak a rozpršelo se. V studeném dešti doprovázeným slabým větříkem mé slzy smutku zanikly. Hinata se utíkala schovat do domu, ale já tu zůstala. Dřevěné křeslo se pode mnou lehce houpalo.
Kéž by se to poštěstilo i mě se Sasukem. Být s ním, s dětmi… Ach Sasuke…
Nikdy jsem si nenašla nikoho jiného, zůstala jsem věrná… A zůstanu, dokud nás (má) smrt nerozdělí…
________________________________________________________
YAY! Konečně jsem to dokončila. Tak co vy na to? Líbila se vám tragic povídka? Měla jsem na to náladu, komentáře si prosím! :)
Já sama jsem toho moc neudělala, navíc jsem Sasukemu slíbila, že tady zůstanu. Můj krásný černovlásek. Na moment jsem se zasnila. Těsně před začátkem bitvy jsem s ním poprvé spala. No, bez ochrany. Ale nevadilo mi to. Chtěla bych nosit pod srdcem jeho dítě. Chtěla bych mu porodit dítě. Nosit ho v náruči a mazlit se. Šťouchat mu do miniaturního nosíku a hladit po černých vláskách. To jsou mé sny. Ale teď tu jen sedím, voda ze mne stéká skoro ve stejné míře jako slzy, tak moc se o něj bojím. Ale je to silný ninja a já mu věřím.
Ale už jsem to nemohla vydržet, nemohla jsem tam jen tak nečinně sedět. Vyskočila jsem na nohy a běžela vůči dešti.
Bodala jsem, sekala, házela kunaie, bila se jako o život, ale stejně to nepomáhalo od mého vzteku a špatné náladě. Musela jsem ochránit naši vesnici, naše lidi, naši budoucnost.
A tak se to táhlo celé dvě hodiny, než těch neživých bylo více než živých a já se konečně dostala k černovláskovi.
"Co tady děláš?!" Křikl po mně, když jsem si k němu rázovala cestu. Jen jsem nad tím máchla rukou a začala mu krýt záda. To vyřešíme později…
Jenže… jak jsem měla tušit, že už žádné další později nebude?
Bojovala jsem po jeho boku hrdě a vzpřímeně. Odrážela jsem všemožné útoky.
Otřela jsem si čelo, po kterém mi stékala kapka krve. Nebe bylo stejně tak rudé…
Hlava se mi točila, ale přestat vnímat nepřicházelo v úvahu. Zahleděla jsem se Sasukeho směrem, vedl si dobře, byl ke mně bokem, takže jsem tak mohla krásně vidět, jak se mu do zad zabodávala bojová zbraň - štíhlá katana.
Dlouhá ostrá čepel ho napíchla jako pečené kuře. Zasténala jsem a on vydal taky něco podobného křiku. Zatajila jsem dech, zkrabatila čelo. Okolo krku jakoby se mi sevřela železná pěst. Zpracovala jsem nového útočníka jedním sečným úderem a odkopla ho pryč. Nemohla jsem se ním teď zaobývat, když můj milovaný třeba umírá. Rozeběhla jsem se k němu. Právě pozvolna dopadal na zem jako sněhová vločka pocákaná červenou barvou. Krev se z jeho těla nezastavovala, stejně tak jako se nezastavovaly moje slzy. Snažila jsem se přes ně vidět, ale šlo mi to jen ztěžka.
Nebylo divu, že jsem pár metrů před černovláskem zakopla a natáhla se jak široká, tak dlouhá.
"Au." Vydralo se z mojich úst, ale spíš reflexně než z bolesti. Přeražená noha se nemohla a ani kouskem nezastírala bolest, jakou jsem cítila v srdci. Doplazila jsem se až k němu a pohlédla do jeho umírající zbědované tváře. Všechno to bylo jako v zlém snu, ze kterého jsem se zoufale chtěla probudit. Nějaká noční můra. Chtěla jsem umřít, ale ještě ne, ještě jsem si musela vyslechnout jeho poslední slova. Nemohla jsem tomu uvěřit.
"Sakuro…" Zasípal a vykašlal krev, jeho tělo se stahovalo v pravidelných křečích.
"Ach Sasuke…" Sevřela jsem jeho již pomalu chladnoucí paži. Posadila jsem se a dívala se na něj. Jeho alabastrová tvář se zdála být ještě bělejší. Byla bych ho i začala léčit, ale byla jsem příliš vyčerpaná a pláč mi na tom moc nepřidával, navíc toto bylo smrtelné zranění, takže i kdybych se o to pokusila, nedopadlo by to podle mojich očekávání… a to mě ubíjelo.
"Miluju tě Saky, už nikdy nepřestanu. Promiň, že nemůžu dodržet svá slova a nebudeme mít dům s terasou a velkou květinovou zahradou… Naše čtyři děti ani neuvidí sluneční světlo…" Zachroptěl.
Sevřela jsem více jeho ruku a zatřásla se. Už jsem nemohla dál, cloumal se mnou vztek, že jsem ho nemohla zachránit. Všechno to bylo tak jiné… nemělo se to stát.
"Neopouštěj mě." Zaprosila jsem, ale nebylo to k ničemu. Jen se naposledy usmál a jeho oční víčka se se zachvěním zavřely. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se už nikdy neotevřou… Nemohla jsem…
Jeho hruď se přestala ztrápeně nadzvedávat. Zakřičela jsem, načež mne někdo praštil do hlavy. Ještě si pamatuju, že s tou bolestí a postupným ztrácením vědomí už jsem nechtěla žít.
Probrala jsem se až nemocnici, nepřestala jsem na Sasukeho vůbec myslet.
A tak to trvalo až dodnes. Seděla jsem na terase mého malého bílého domku, zahalená v dece a třímajíc jeho ninjovskou čelenku ve svých rukou.
"Zase pláčeš?" Hinata mi vlídně položila ruku na rameno a já k ní jen uslzeně vzhlédla.
"Pořád to bolí." Ač mi z očí vytékala slaná voda, mluvila jsem klidně a vyrovnaně. Už to nebyla ta malá hysterka, jako na začátku jeho smrti. Probrečela jsem nejméně tři noci. To období bylo strašné a ani jsem nedoufala, že se z toho dostanu, ale veškeré mé pokusy o sebevraždu byly zmařeny.
Z mých očí vyprchal veškerý život a nadšení, bez něj to nemělo cenu. Moje srdce puklo a záplaty neexistovaly.
Držela jsem se při životě právě kvůli nim - Narutovi a Hinatě. Mají spolu dvě děti a jsou šťastni.
Vzhlédla jsem k nebi. Z toho krásného slunného rána, vznikl soumrak a rozpršelo se. V studeném dešti doprovázeným slabým větříkem mé slzy smutku zanikly. Hinata se utíkala schovat do domu, ale já tu zůstala. Dřevěné křeslo se pode mnou lehce houpalo.
Kéž by se to poštěstilo i mě se Sasukem. Být s ním, s dětmi… Ach Sasuke…
Nikdy jsem si nenašla nikoho jiného, zůstala jsem věrná… A zůstanu, dokud nás (má) smrt nerozdělí…
________________________________________________________
YAY! Konečně jsem to dokončila. Tak co vy na to? Líbila se vám tragic povídka? Měla jsem na to náladu, komentáře si prosím! :)


















WoW pacilo sa mi to, dojala si ma az k slzam
tesim sa aj na dalsie tvoje poviedky 