Jednou jsem si řekla… proč nežít šťastný život? Ano, plno nástrah, bolest a strach. To jsou hlavní faktory, proč se toho lidé bojí. Proč nechtějí vidět ve věcech to dobré a neustále hledají to zlé. Pak se diví, že to zlé nacházejí, kdyby změnili úhel pohledu a naučili se hledat to dobré, nalezli by to. Ale někteří to stále nechápou. Volba je na vás. Buď budete pohodoví a říkat si, že to zvládnete, nebo budete v neustálém strachu o sebe sama.Vím, není to jednoduché, ale jakmile to překonáte, bude to pro vás hračka. Já jsem na tom stejně, stále to nejsem schopna překonat, stále se nejsem schopna přehoupnout za tu hranici. Nejdřív mám pozitivní náhled, ale když se něco vyloženě pokazí, automaticky mi to klesne. A o tom to je, vybrat si.
Máte jedinečnou možnost mít život ve vlastních rukou. Slýchám všude, jde jen o to, tomu uvěřit. A… jsem si jistá, že věřím? Kdybych nevěřila, co by to bylo? Jen víra v něco, co nemůžu mít. A o tom to je, říct si, vše mám jako na dlani, ale copak to je až tak snadné?
Nadurděně pohodím hlavou a moje růžové cancoury se pohodí všude kolem. Jsem zmatená, o čem jsem to právě přemýšlela? Mám pocit, že občas sním s otevřenýma očima. Znovu sebou plácnu do postele, která je tak příjemně měkká a voňavá.
Včera byly Vánoce a já dostala vše, co jsem si tak přála, materialisticky. Uvnitř jsem stále nenaplněná. Rodiče se dokážou pohádat kvůli lecčemu, například včera to bylo o vánočních ozdobách. Kéž bych je někdy dokázala pochopit. Vzdychnu a zabořím hlavu hlouběji do polštáře.
Moje srdce stále tepe pro tu jednu jedinou osobu, tím je Sasuke Uchiha. Geniální člověk a kdyby se jeho genialita vyrovnala alespoň z poloviny jeho kráse… Je nemožně krásný. Skoro až k neuvěření.
A já mám to štěstí, že byl stvořen pro mne. Radostně se zatetelím při té vzpomínce na naši první pusu a jeho první vyznání, které přišlo však až po půl roce, kdy jsem upadala v beznaděj, že mi to snad nikdy neřekne.
Uplynul další půl rok a tato vlídná slova jsem od něj ještě neslyšela. Nedá se říct, že spolu chodíme, ale ani že spolu nechodíme.
Je sice den po Vánocích, dali jsme si krásné dárky, on mi věnoval rámeček s naší fotkou, kterou jsem si automaticky položila na stůl, ale teď, když mrknu na stůl, je sklopena dolů. Naštvala jsem se, ano…
Žárlivost, ta proklatá vlastnost, kterou tolik nenávidím. Vždy si chci říct, vždyť i on může mít právo na kamarádky když já mám kamarády. Ale včera mi napsal, že mi jeho kamarádka přeje k Vánocům, sice jsem napsala, ať jí popřeje taky, ale vnitřně mě to zničilo. S kolika dalšími děvčaty si ještě píše?
Jednou mi řekl, že jsem jeho jediná. Což je sice pravda, všichni tvrdí, že ještě žádnou dívku neměl, a že se mnou je ten nejšťastnější jak ho kdy viděli. Ale vždyť my spolu ani nechodíme, navíc se sem přistěhoval, takže copak můžu mít jistotu? Ne, samozřejmě že ne, od rána jsem mu ještě neodepsala na sms na dobré ráno a to už co říct, na to, že je odpoledne.
Znovu vzdychnu.
Proč jsem taková? Beru do rukou svůj telefon Samsung Galaxy S a odepisuju. Vzápětí mi přichází odpověď, proč jsem neodepsala dříve. Nazpět mu posílám lež, že jsem ještě spala.
Proč občas řešíme takové hovadiny? Proč člověk má tak zmatené city? Proč si nedokážeme přiznat, že nemůžeme druhého člověka vlastnit? Navíc, jak byste chtěli zkrotit Sasukeho Uchihu? Toho, který i když právě vstane, jeho vlasy jsou rozkošně rozcuchané a vy máte chuť jen tak mu skočit do náruče? Když vás tím spalujícím pohledem vždy dostane?
Skláním hlavu do dlaní.
Přístroj zavibruje, čímž mi ukazuje znovu příchozí sms. No, tak mi alespoň pojď už otevřít. Moje tělo tak okamžitě zareaguje a aniž bych si toho vůbec všimla, už si to rázuje dolů po schodech a najednou mu hledím tváří v tvář.
"Ahoj krásko." Zapřede a moje tělo zkoprní. Stojím rázem jako přikovaná, v teplácích a domácím tričku a svých růžových papučích ladící k neumytým a roztřapatěným vlasům. Z transu a přemýšlení o tom, jak strašně vypadám, mě probere až studený vítr. Když se znovu podívám do jeho tváře, hraje mu tam lehký úsměv, má černou čepici a šálu okolo krku. Je sice 25. prosince, ale sníh nikde. To bude tím, že si dal pro změnu prázdniny v Egyptě.
"Ahoj." Odhodlám se konečně ke slovu a pouštím ho dovnitř. Za okamžik se ale zamračím, znovu mne napadají myšlenky na včerejší večer. Zatřepu hlavou a následuju ho do mého pokoje.
"No teda, a to se říká, že dívky jsou mnohem pořádnější než muži." Pronese klidně a zaujme místo v křesle.
"No, kdyby ses aspoň ohlásil." Zašeptám s jistou nervozitou. Byl tu sice už tolikrát, ale nikdy jsem tu neměla takový nepořádek jako teď. Na stole ještě pozůstatky z balícího papíru, španělské knihy, barvičky na sklenice a podobně. Zardím se.
"Vlastně jsem dostal strach, když jsem od tebe neobdržel asi pět hodin sms, jakože vždy se mi vrací asi do pěti sekund." I když je to ta největší dojímavá věc, jakou mi kdy za poslední dobu řekl, kazí mi to ten fakt, že se v jeho očích nemihne ani jiskra nějaké romantiky. Je chladný jako obvykle. Mám pocit, že už to nedokážu ignorovat.
"Tak povídej, co se stalo, já vím, žes nespala." Ztuhnu v půlce pohybu a stává se ze mne solný sloup. Jak je možný, že do mě tak vidí? Poraženě se posadím na svou neustlanou postel a začínám si hrát s prstýnky na svých hubených prostředníčcích.
"Já nevím, prostě jsem si to nepřečetla…" Zalžu znovu, ale vím, že tahle je ještě ubožejší než ta předtím. Ucítím chvění země a slyším jeho kroky. Raději se ani nechci dívat na výraz v jeho bezchybném obličeji. Ale on mě to přinutí udělat, dvěma prsty si zvedne mou bradu. Dívá se na mě naštvaně, ale za tím poznávám i něco jiného, strach? Ne, to není možné.
"Mě se můžeš se vším svěřit." Mluví tak vážně.
"Ale-"
"Mmmm." Zabručí nesouhlasně a já vím, že nemám jinou možnost.
"Přemýšlela jsem, s kolika holkama si tak denně píšeš. Trápí mne, že jsi strašně hezkej a já se bojím, že mě prostě jednou vystřídáš za lepší." Promluvím, jeho prsty se z mé brady vytrácí. Nenalézám v něm žádnou změnu postoje, možná nepatrné cukání v obočí, ale to nic nemění na tom, že je jako ledová kostka. Pak ale udělá něco,co mě naprosto odzbrojí. Povalí na postel a začíná drtit ve svém obětí.
"Sasuke… nemůžu dýchat." Své sevření povolí, ale jinak nic jiného.
"Ty se vůbec ničeho nemusíš bát…nikdy tě nevyměním." Sedá si na mě obkročmo a vyzývavě mi hledí do tváře. Musím být červená až za ušima.
"Dobře." Zním potěšeně, i když je jako správce ledovce, je to Sasuke a já se s tím musím naučit žít, on takový prostě je, nemůže za to, a já ho miluju... Srdci neporučíte.
"Miluji vás, Sakuro Haruno." Poprvé za tu dobu od jeho příchodu se usměje a já roztávám a okamžitě vyhledávám jeho ústa svými…
_____________________________________________________________________________________
Jak jsem slíbila, přidala jsem! Hell yeah!
Původně jsem chtěla pokračování té minulé, ale toho se dočkáte až příště, protože já jakožto člověksmalýmdomem mám počítač v kuchyni a kvůli Vánocům, slavnostní večeři a následně obědu jsem ho musela mít pod stolem vypojený, tudíž jsem se nedostala k souborům -.- a tohle jsem měla rozepsané na mailu, takže co vy na to?
Snad se nezlobíte.
Mimochodem, jste s Vánočními dárky a domácí pohodou spokojeni? Já rozhodně, teda, ta domácí pohoda by mohla být lepší, jelikož mamka furt ve stresu a tak, ale to se pak zpravilo, takže...
Hodnocení prosím :3 Budu ráda za vše :))
Jak jsem slíbila, přidala jsem! Hell yeah!
Původně jsem chtěla pokračování té minulé, ale toho se dočkáte až příště, protože já jakožto člověksmalýmdomem mám počítač v kuchyni a kvůli Vánocům, slavnostní večeři a následně obědu jsem ho musela mít pod stolem vypojený, tudíž jsem se nedostala k souborům -.- a tohle jsem měla rozepsané na mailu, takže co vy na to?
Snad se nezlobíte.
Mimochodem, jste s Vánočními dárky a domácí pohodou spokojeni? Já rozhodně, teda, ta domácí pohoda by mohla být lepší, jelikož mamka furt ve stresu a tak, ale to se pak zpravilo, takže...
Hodnocení prosím :3 Budu ráda za vše :))


















Bomba:)