"Jsi vyčerpaná…" Vzal jsem ji do náruče a její tašku jsem si přehodil přes rameno. Kruci ta kniha je ale těžká."Pojďte vy slaboši." Štěkl jsem na Jeta a Droye, aby sebou pohli.
"Oni nejsou slabí…" Vydala ze sebe a pak upadla do spánku. Možná jim jen závidím. Vzdychl jsem a došel s ní až do cechu, kde se o ně lékař postaral. Sám jsem si šel sednout na bar.
"Bylo dobře, že jsi za nimi šel." Řekla Mira a přihrála mi šrouby.
"Možná." Rozkousl jsem jeden mezi zuby. "Ale její sebevědomí utrpělo."
"Ona se z toho dostane." Usmála se sladce.
"Tomu věřím." Schroupal jsem poslední zbytky nástrojů a na chvíli si opřel hlavu o dlaň a zavřel oči. Chtěl jsem přemýšlet, ale copak můžu, když mám stále v mysli Levy?
***
"Gajeele." Přisedl si hnědovlasý.
"Co chceš Droyi?" Prskl jsem. Opravdu jsem neměl náladu se s ním vybavovat.
"Měl bys spíš poslouchat, co ti chce říct." Napomenul mě Lily. Ani nevím, kde se tady vzal.
"Hloupá kočko." Zamrmlal jsem si pod vousy, ale nasměroval své znuděné oči k mágovi.
"Levy už se probrala. Myslel jsem, že bys to rád věděl." Pokrčil rameny a to byl ten signál, který odstartoval to, že jsem se zvedl a sprintem běžel. Nevím, co mě to popadlo, ale vůbec jsem nebyl klidný.
Před ošetřovnou jsem se zastavil, upravil si vestu a snažil se zklidnit svůj dech. Načež jsem vstoupil.
"Lu-chan!" Chichotala se, ale přestala, jakmile mě uviděla. Sednul jsem si na cizí postel. Počkám, než Lucy odejde, netoužím mluvit takhle předevšemi.
"Nebudu rušit." Omluvila se.
"Lu-chan! Nemusíš-"
"To je v pohodě." Lucy ji přerušila. Kývl jsem na bloncku a pak přistoupil k Levy a sednul si na židli vedle.
Chvíli jsem tam jen tak seděl. Cítil jsem na sobě její pohled. Už jsem to nemohl vydržet.
"Neměl by ses tolik mračit." Cvrnkla mě mezi obočí a moje grimasa povolila. Pohlédl jsem na ni. Seděla, opřená o polštář, byla do půli těla zakrytá a na tváři měla četné náplasti.
"Promiň, že jsem se do toho míchal." Zatvářil jsem se provinile.
"Dopadla bych mnohem hůř, kdyby ses nemíchal." Odpověděla a já musel uznat, že má pravdu. "Děkuju, žes mě… nás zachránil." To mě zahřálo u srdce.
"Udělal bych to znovu." Usmál jsem se.
"Vždy máš ten typický křivý úsměv." Pousmála se taky. Já že mám křivý úsměv, no… asi jo. Oba jsme ztichli. To si opravdu nemáme co říct?
Nevím proč, ale najednou jsem začal myslet na staré časy. Vyjevil se mi obraz toho, jak jsem je všechny tři přitloukl ke stromu. Obdivuju mistra, že mě vůbec dokázal přijmout. Pohlédl jsem na svůj znak cechu. Fairy Tail. Vydechl jsem.
"Levy…" Dýchalo se mi ztěžka, měl jsem její plnou pozornost. "Není den, kdy bych nelitoval toho, co jsem udělal." Ukotvil jsem svůj pohled na ní.
"Gajeele. To už je dávno. Prosím nech toho. Teďs a už mnohokrát jsi mě zachránil." Usmála se.
"Zařekl jsem se, musím tě chránit, už kvůli tomu, co jsem provedl."
"Prosím nesmýšlej nad sebou tak. Ale… cos tam vlastně dělal?" Zeptala se a já věděl, že musím kápnout božskou.
"Sledoval jsem vás." Zašklebil jsem se.
"Ty stalkere!" Zasmála se.
"Ale teď vážně, omlouvám se."
"To je v pořádku." Pohladila mě po vlasech. "No, asi bych už mohla jít." Uchichtla se a vstala. Měla jen krátkou nemocniční košili. Bylo to jako moje tričko. Jí pod zadeček. Začervenal jsem se.
"Co to děláš." Zakryl jsem si oči a postavil jsem se. Pomalu jsem odešel do centra cechu.
"Grayi! Vyzívám tě na souboj!" Křičel přes celou místnost.
"Přijímám!" Odsouhlasil Natsuovi a rozeběhl si proti němu.
"To by stačilo!" Křikl někdo a já moc dobře znal ten hlas. Erza je oba dva propleskla a tím skončil jejich krátký souboj. Tak to tu bylo vždy.
Otočil jsem se a Levy už odcházela za doprovodu Jeta a Droye. Vrhla na mě krátký pohled, ale nedokázal jsem rozluštit, co znamenal. Byl bych s ní šel, ale když tam má ty dva. Vzdychl jsem a znovu jsem zaparkoval u baru.
"Nenech se vytlačit Jetem a Droyem. Myslím, že tvou společnost má radši." Mrkla na mě Mirajane.
"To nechápu." Poškrábal jsem se na hlavě.
"Běž za ní." Pobídla mě.
"Ale má tam svoje kamarádíčky." Odsekl jsem.
"Slyšela jsem něco v tom smyslu, že s ní nemůžou jít až k domu. No tak." Zkoušela to dál, až tak, že mě donutila. Vstal jsem a šel ke vchodu.
Rozhlédl jsem se a pak jsem ji uviděl. Jet s Droyem se zrovna vraceli. Vyměnili jsme si nenávistné pohledy. Šla sama, kulhajíce.
Spěšně jsem ji doběhl a podepřel ji.
"Díky." Pípla.
Šli jsme asi čtvrt hodiny, než jsme dorazili k jejímu bytu.
"Bydlíš v přízemí?" Otázal jsem se.
"Ne v druhém patře." Odpověděla.
"Tak to by takhle nešlo." Usoudil jsem, když jsme vyšli prvních pár schodů a to ještě velice obtížně. Vzal jsem ji na ruce a postavil ji, i přes její protesty, že to zvládne sama, až před jejími dveřmi.
"Tak." Oprášila se. Měla na sobě děsně volné oblečení. Bylo to zvláštně nemocniční, ale tak nějak se mi to líbilo.
"Já už asi půjdu." Řekl jsem a pak jsem spatřil, jak jí jiskřičky v očích pohasli.
"Nechceš… ale nic." Mávla rukou a otočila se a začala vyhrabávat klíče z kapes.
"Pověz." Drbnul jsem do ní. Jemně. Aby se mi chudinka nepolámala.
"Nechceš zajít na čaj, nebo na něco takového? Nemusíš si ani nic dávat, jen…" Ohlédla se na mě s klíči v zámku. Poté otevřela a opatrně vstoupila dovnitř.
"Rád." Usmál jsem se. Poprvé uvidím její byt.
Byl velmi skromně zařízený a měl jsem co dělat, abych se při každém rámu dveří nepraštil do hlavy.
"Vážně jak pro hobity." Zhodnotil jsem a pak si sednul na sedačku v jejím obýváku. Vrhla na mě nevrlý pohled a usadila se vedle mě.
"Tak, chceš něco?" Zeptala se a mě hluboko v hlavě začala rašit myšlenka a odpověď tebe, ale to jsem samozřejmě nemohl říct nahlas. Zavrtěl jsem hlavou.
"Dobře." Řekla, odvrátila pohled a začala si mnout prsty. Zjevně se jí potily.
__________________________________________________________________________________
Tak co vy na to? Už se to blíží ke konci :)
Tak co vy na to? Už se to blíží ke konci :)


















je to uzasne
prosiiim rychlo posledny diel 