close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

My first love

4. července 2014 v 12:56 | Ufonek |  Jednorázovky
Nemůže to být pravda… vše co se stalo je najednou tak živé. To se nemohlo stát. Co teď budu dělat? Cloumu s mou matkou, ale ta, jak je vidět, už zřejmě upustila svou nit života a nelézá se někde v nebíčku, jak mi vždy říkávala, tam chodí lidé, kteří se už nehýbou a nikdy se neprobudí.
Má drahá matko, pročs jen musela umřít? Bylo ti zdravých čtyřicet let… Mě bylo teprve 7…


Mámo, mámo… kde jen jsi. Tohles mi přece nemohla udělat. Už nemám nikoho, komu bych se schovala do náručí. Nikdo, kdo by mne obejmul, jen tvůj táta s mámou.


Jsou to léta, léta uplynuly od té doby, co máma umřela. Teď chodím na střední, za rok budu maturovat. Občas jen tak chodím na hřbitov dívat se na její hrobeček a pozorovat mraky, třeba se jen schovává někde mezi nimi. Nevím.
Občas tam za mnou chodí takový zvláštní hoch, vypadá, jako kdyby snad taky neměl žádné rodiče. Chodívá vždy k tomu nejstaršímu hrobu a jen tam tiše sedí a něco si pro sebe mumlá. Nikdy nevím, jestli třeba nechce něco říct. Ale nestarám se o něj. Naučila jsem se, že vždy nemusíme vědět všechno. Povzdychla jsem si a šla za ním.


"Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se jemně a přečetla si jména na hrobu. Mikoto a Fugaku Uchiha.
"Jsem." Odpověděl stručně. Nikdy jsem v ničím hlase neslyšela takový smutek a pochmurnost, jako v tom jeho. Jen jsem přikývla, i když jsem věděla, že to nemohl vidět ani slyšet, protože jsem stále stála za ním a nehnutě ho pozorovala.
"Co chceš?" Vyřkl najednou tím svým hlasem, který byl tak hluboký a melodický, až jsem se zajíkla.
"Nic, jen tady tak stojím." Polkla jsem.
"Dobře." Zřejmě mi porozuměl.
"Kdy zemřeli?" Nedalo mi to, nemohla jsem se ho na to nezeptat, i kdyby to třeba bylo neslušné.
"Před dlouhou dobou." Trošku se pousmál. "Byl jsem ještě malý. Všechny z mého klanu vyvraždili."
"Kdo?" Popošla jsem k němu a dřepla si vedle něj.
"Můj bratr." Vykulila jsem oči, jak by někdo mohl něco takového udělat. Nebohému dítěti, které teď bylo kompletně sirotek. Já jsem taky, akorát, že můj táta se oběsil a máma umřela na zástavu srdce u zubaře. Osudy jsou náhodné a nikdy nevíte, kdy udeří ta vaše chvíle. Neměla jsem chuť už na nic se vyptávat, tak jsem tam jen dřepěla a mlčela…


Když už mě to pomalu přestávalo bavit a chtěla jsem se jít nadýchat čerstvého vzduchu a optimismu, on se ozval.
"A ty jsi tu proč? Nevypadáš, že by tě snad něco trápilo." Teď už jsem si sedla. Začala jsem se ironicky smát.
"Nic mě netrápí? No když myslíš. Každý večer myslím na to, jaké by to asi bylo, kdybych měla milující rodinku, jako většina mých vrstevníků, kteří si toho vůbec neváží." Usmála jsem se a pak pevně semkla ústa.
"Ty taky nemáš rodiče?"
"Nemám." Přitakala jsem. "A mám pocit, že se z toho snad nikdy nedostanu."
"Tak to jsme na tom stejně." Řekl chladně a já jsem se otřásla.


Tak jsme trávili každý den. Neskutečně mě bavilo si povídat s někým, kdo prožívá stejnou bolest jako já a ví, o čem mluvím. Svěřovala jsem se mu celkem často, o mých trablích, že by bylo lehčí, kdyby tady rodiče byli a on se mnou mnohdy souhlasil a jindy mi to zase vyvracel, že je dobře, i když todiče nemáme, že není všem dnům konec, a to bych od něj opravdu nečekala.

Bylo mi s ním dobře, často jsme jen tak sedávali na lavičce na hřbitově a vzpomínali.

"Jednou jsem si hrál se svým dinosaurem-"
"Tys měl dinosaura?" Nestačil ani doříct, když jsem ho přerušila a začala se chichotat.
"Jo." Upřel na mě vražedný pohled. "Byl to můj nejoblíbenější plyšák."
"No a pak jsem uviděl bráchu a běžel za ním, miloval jsem ho. Nechápu, jak tohle mohl udělat." Povzdychl si a zahleděl se kamsi do dáli.
"Nechceš se jít projít do parku? Už mě nebaví tenhle ponurý vzhled hřbitova, všude jen náhrobní kameny, studený vítr. No tak pojď, bude to zábava." Zatahal jsem ho za ruku, aby se zvedl a on tak pod mým konečným velkým nátlakem učinil.


Jen tak jsme se procházeli parkem a já poslouchala ten šelest ve větvích a zvuk větru a zpěvavých ptáčků. Bylo dobré se konečně odprostit od zlé nálady a trošku nasát toho příjemného teplého dne. Ale když jsem se podívala na toho kluka vedle mě. Chodil jako mátoha, ruce v kapsách. Nemohla jsem si ale nevšimnout, jak se po něm holky otáčely. Vlastně byl dost hezký.
"Jak se vlastně jmenuješ?" Vyjekl najednou a já na něj stočila svůj zelený pohled. Nikdy mě nenapadlo, že jsme si vlastně ani neřekli naše jména.
"Jsem Sakura a ty?" Zastrčila jsem si neposlušný pramen vlasů za ucho.
"Sasuke." Jak pěkné jméno pro pěkného chlapce.

Další dny ubíhaly jako voda a znovu jsme byli tam, kde jsme se seznámili. Na hřbitově. A znovu jsme tlachali o blbostech i neblbostech. Uvědomila jsem si, že už nekecáme pořád jen o špatných věcech, ale i o těch světlých stránkách jeho i mého dětství. Vzpomínala jsem, jaké to bylo, když mě mamka poprvé zavedla do školky a můj první nástup do školy, byla tak šťastná. A já taky. Ale nevěděla jsem pořádně, co mám, až dokud jsem to neztratila.
Vyprávěla jsem mu mé pocity, když máma umřela. Najednou mi sáhnul na tvář a já si až pak uvědomila, že pláču.
"No tak, už je to za tebou, nemusíš si to pořád připomínat." S tím mi stiskl ruku. Přejel mi mráz po zádech. Najednou mi srdce začalo divoce tlouct a on se začal přibližovat. Nevěděla jsem, co mám dělat. Ucítila jsem jeho studené rty na mých, nejprve jsem třeštila oči, ale nakonec mi víčka sami klesla a já pootevřela ústa a on mi do nich vnikl svým jazykem. Líbali jsme se jemně. Tohle je moje první pusa a je nádherná. Užívala jsem si jeho doteky.
"Nemám rád, když brečíš." Usmál se, když se ode mne odpojil. Pohladil mě po tváři. "Já… asi tě mám rád." Znovu mne pohladil a daroval mi letmou pusu.
"Já… já nevím co mám říct. Snad jen, že chci, abys to udělal znovu…" Tentokrát jsem se odvážila já. Povalil mne do trávy a jen tak jsme se lehce poznávali a bylo nám příjemně.
__________________________________________________________________________________

Tak co líbila se vám?
Jinak smrt Sakuřiných rodičů je odraz toho, co se stalo. Zemřela známá na zástavu srdce a její přítel se vážně oběsil. Tak mě to jen tak napadlo. No a vzniklo toto.
Děkuji za komentáře k minulé povídce, moc jste mě potěšili!! Jo a pro ty, co se ptali jestli bude pokráčko minulé jednovky, no nemám nápad, jak by to mohlo pokračovat, pokud vy ano, napište!! :3
Dneska jedu asi na 3-4 dny na Slovensko tak tam snad něco napíšu. Mějte se tu! :3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 simca simca | 4. července 2014 v 21:31 | Reagovat

No je to kouzelne jako vzdy :)

2 Satuka Satuka | 6. července 2014 v 11:14 | Reagovat

Pěkně napsané :) Život je nevyzpytatelný,taky jsem to teď zažila, ale vždy se najdou i hezké věci,které ty špatné trochu vyváží :) A napsala jsi to moc hezky, neobvyklý námět a prostředí :)

3 nika22OO nika22OO | 6. července 2014 v 19:45 | Reagovat

nadherna poviedka!!!! :-D  :-D neviem co viac dodat

4 misaki misaki | 8. července 2014 v 13:31 | Reagovat

Krasná povídka.. :)
Napadlo mě jestli nechceš zase někdy napsat SasuSaku povídku v Harry Potter stylu :)
Nejlepší je když je Sasuke va zmijozelu a Sakura v Nebelvíru :)
Ale nechci tě do ničeho nutit, pokavaď se ti do toho nechce tak se na to vyprdni :)

5 saky saky | 9. července 2014 v 8:55 | Reagovat

Tak bys  mohla udělat jako pokra. na minulý díl ,že by Sakura zjistila že sasuke je ninja a sasuke by ji chtěl naučit taky používat chakru atd
. Ostatní můžeš vymyslet ty a jinak tato povídka je krásná :-D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama