Zatmění - část devátá - Víra

9. července 2014 v 17:02 | Ufonek |  Zatmění
Když už se mi podařilo usnout, bylo ráno. Jen jsem zavřel oči a za dvě hodiny mne hned někdo budil. Stěží jsem otevřel víčka, byla těžká a každý pohyb pro mě byl utrpení a to jsem se jen převalil na postel.


"Dobré ráno Sakuro…" Zamumlal jsem a najednou mi přiletěla facka, tak to jsem nepochopil. Otevřel jsem oči a přede mnou nebyla růžovláska, nýbrž blonďatá prsatice s naštvanou tváří.
"Sakura je už dávno oblečená, najezená, měl bys ji následovat." Zalamentovala a s bouchnutím dveří odešla. Ach jo, stoupnul jsem si a vyhlédl z okna, nevěděl jsem jak se mám vyznat tady v tom světě, když byl celý zahalený do temnoty. Nebylo pro mě zrovna příjemné to, že čas poznám jen díky hodinkám, byl jsem zvyklý i na sluneční svit a to, že mě sluneční paprsky ráno probudí, místo toho tady mám Tsunade. Znovu jsem si povzdychnul.

"Ahoj." Došel jsem do pokoje, který měl být zřejmě kuchyně. Byl tu i Raikage, takže díky němu tu bylo i trochu světla. Stále měl takové fialové pytle pod očima, no nevěděl jsem jak jsem vypadal já.
Podíval jsem se na Sakuru, která v rukou třímala sklenici s vodou, čekal jsem, že mě třeba taky pozdraví, ale nic se nedostavilo. Byl jsem zklamaný.

"Až se najíš, přijď za námi, s Raikagem ti budeme dávat lekce." Řekl Kakashi a poté oba s Irukou odešli. Jakmile čtvrtý odešel, v pokoji se zhostilo ticho a tma. Sedl jsem si na Irukovo místo, židle byla ještě teplá. Znechutěně jsem se ušklíbl. Chvíli jsem tak seděl a pak jsem zhodnotil, že bych si aspoň mohl dát jeden z těch tvrdých rohlíků.
Pomalu jsem v ústech žmoulal jeden kousek za druhým a mezitím zíral na Sakuru, ale ta se buď dívala do země, nebo všude jinde jen ne mně do očí. Chybí mi. Moc mi chybí.

Dojedl jsem a zapil to pohárem vody. Znovu jsem na ni vyslal poslední pohled, ale ani na ten neodpověděla. A tak jsem se odebral do pokoje za unaveným Raikagem a Kakashim. Tsunade pravděpodobně učí Sakuru. Zamžoural jsem, když jsem znovu přišel do místnosti, kde bylo ostré světlo.
"Sasuke, konečně jsi tu." Zamumlal Iruka, což jsem nepochopil, protože jsem přišel jen pět minut po nich.
"Jsem." Přikývl jsem a posadil se naproti čtvrtého.
"Tak Sasuke. Je načase, abys konečně začal věřit tomu, cos dokázal a co můžeš dokázat, jsi naše jediná spása. Náš plán je, že poletíš s kosmickým týmem a odkloníš Novu. Musíš to dokázat, já-," zakašlal "jsem na to příliš starý a nemohoucí."
"Ale vždyť já nemůžu nikoho zachránit, jsem jen normální kluk,co žije svůj teenagerský život." Pokrčil jsem rameny ještě s klidem, ale v hlavě mi všechno pulzovalo.
"Sasuke, musíš uvěřit, jinak jsme nahraní. Ty jsi vyvolený, ty jsi Dítě hvězd! Nechápeš to. Jsi dítětem z Marsu, ohnivý. Já jsem z Neptunu, který není až tak mocný, ale ty Sasuke. Ty jsi. Tomu věř." Přesvědčoval mě stále.
"Proč mě vůbec nechápete." Poškrábal jsem se ve vlasech.
"Tak, pojďme na cvičení." Zavelel Kakashi a všichni jen přikývli.
"Sasuke, vezmi si něco do rukou. Zkus toto." Kakashi mi hodil jakousi gumičku. Celkem jsem se bál, kde ji vzal. Celkem smrděla, to chytil z kanálu nebo co?
"Zkus myslet třeba na pistoli, představ si, že je to pistol. Klasická K2." Pobídnul mě Raikage.

Na chvíli jsem zavřel oči a v představách mi okamžitě naskočila Sakura. Zamračil jsem se a fouknutím ji odehnal.
Vymotal jsem se z toho světa a začal myslet vnitřně, představil jsem si, že to, co držím v rukou není gumička do vlasů, ale pistole. Krásně naleštěná, černá, s plným zásobníkem a najednou jsem ucítil nějakou mocnou sílu, která mnou procházela a já najednou držel spoušť.
"To je úžasné, čtvrtý!" Vyjekl Iruka a já otevřel oči. Pohlédl jsem na mou ruku a vykřikl. Rázem z toho byla zase jen gumička.
"Sasuke, musíš se soustředit, musíš vidět tvým vnitřním okem, často jsem při tomto ani neotvíral oči, jen abych se ujistil, že držím skutečně to, co chci. Jde ti to, ale musíš se soustředit. Znovu." Poručil a já tak učinil.

Znovu jsem zavřel moje ztěžklá víčka a představil si to samé. Pevně jsem ji uchopil. Na okamžik jsem trošku pootevřel oči a opravdu tam byla. Černá, naleštěná pistole. Usmál jsem se. Tohle je vážně zázrak, neuvěřitelné. Možná, že jsem opravdu začal věřit.
"Dobře, a teď zkus vystřelit, ale do leva, vpravo jsou pokoje." Letmo jsem přikývl, postavil se a otočil se na levobok. Předpažil jsem ruce, trošku se zapřel, i když tahle hračka nemá moc velký odpor. Ozval se výstřel a já jako kdybych se proměnil v tu kulku, cítil jsem, jak prolétávám zdí a ocitám se venku, vyvrtám se do stromu a potom vyletím do mraků a nakonec skončím na chladné zemi vedle porouchaného auta.

"To bylo dobré Sasuke." Dokonce i čtvrtý mi zatleskal. Nemohl jsem tomu uvěřit. Znovu jsem si pistol potěžkal. Byla vážně skutečná. Usmál jsem se a položil ji vedle na stůl, jakmile jsem to udělal, změnila se opět v obyčejnou gumičku.
"To pro dnešek stačí, sejdeme se znovu zítra. Můžeš jít." Propustili mne a já šel do pokoje. Lehnul jsem si na postel a jen tak čuměl do stropu. Neměl jsem co dělat, stále jsem myslel na růžovlásku, a jakmile jsem na něco začal myslet, ona přišla. Otevřela dveře a hned je chtěla zase zavřít, ale já ji zastavil. Chtěl jsem, aby přišla.
"Pojď sem, pokynul jsem jí a ona si šla něco udělat na postel. Nevím, co držela, ale bylo to tak malé, že jsem to ani neviděl.

Vstal jsem a došel až k ní. Sednul jsem si k ní na postel. Vzhlédla ke mně své ustrašené oči.
"Co je s tebou? To už si spolu ani nemůžeme povídat? Chápu, že už nechceš, abych se tě dotýkal nebo něco…" Řekl jsem jí a přitom si ani neuvědomil, že ji hladím po tváři. Stále mám takovou potřebu se jí dotýkat a opatrovat ji.
Nechala se. Byla plachá jako kočka. Zatlačil jsem jí do ramene a ona spadla na postel a natáhla nohy. Sednul jsem si na ni obkročmo. Měla vlasy ledabyle rozházené po polštáři a přitom to vypadalo, jako kdyby jí je někdo pečlivě skládal několik hodin.
"Proč jsi stále tak překrásná?" Zeptal jsem se jí a i přes tu tmu jsem viděl, nebo spíš cítil, jak zrudla.
Sehnul jsem se a lehce ji políbil na ústa.
"To ti to už vážně není příjemné?" Zeptal jsem se smutně.
"Ne že by mi to nebylo příjemné, jen tě nechci zdržovat od práce." Odpověděla a já se usmál.
"Panebože Sakuro. Já chci být s tebou." Odhrnul jsem jí jeden vlas z tváře a znovu se sehnul a spojil naše rty, tentokrát na delší chvíli. Líbal jsem ji pomalu a něžně, vychutnával jsem si každý moment spojení našich rtů. Hladil jsem jí po bříšku, občas sebou tak srandovně cukla, že jí to lechtalo.
Najednou jsem ucítil mírný otřes budovou, okamžitě jsem naše rty rozpojil a vyskočil na nohy.
"Sasuke? Co se děje?" Zeptala se.
_____________________________________________________________
Tak co, líbila se?
Ještě stále jsem na slovensku, trošku se to protáhlo ale pozítří snad pojedeme domů...
Jinak jednorázovka bude pokračovat! Podle Simči :D Asi bude mít i další dva díly, no... ještě uvidíme.
Děkuji vám za komentáře! :3
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama