"Sakuro!" Křičel a prohledával všechny chodby a zákoutí, ale ona nikde, jako kdyby se po ní země slehla.Až nakonec v tom nejvrchnějším pokoji ležela zkroucená na posteli. Přiběhl k ní a sedl si na postel, jemně jí zatřásl.
"Sakuro, slyšel jsem křik. Jsi v pořádku? Co se stalo?" Cloumal jí plnou silou. Marně se snažila dělat, že spí. Černovlásek všechno prokoukl.
"Nic mi není." Zašeptala a vstala. Lépe řečeno se posadila na postel vedle něj.
Chvíli si jen tak civěli do očí, až nakonec Sakura uhnula.
"Nikdo by neřekl, že jsi taková stará baba." Ušklíbl se. Růžovláska se zamračila. "Ale ty tvoje oči. Jsou zkušené. Řekni, jaks poznala mou rodinu. Přál bych si vědět víc." Znovu mu pohlédla do očí a černé se vpily do těch sytě zelených. Snažila se usmát, ale musela uznat, že tohoto rádoby úsměvu se Sasuke jen musel leknout.
Ten ji obdivoval. Neměl tušení co je to za pocit. Jako kdyby se nějaké jeho city probudily a škrábaly se napovrch. Sasuke se to zoufale snažil potlačit, ale nešlo to, bylo moc pozdě.
"Sakuro…" Přivřel oči a přiblížil se k ní na milimetry blízko. Ta jakoby na chvíli ztratila vědomí a omámení jí taky otřáslo, ale rychle se vzpamatovala a vstala. On to určitě nemyslel romanticky, jen se z ní snaží vyklepat informace.
"Já…Já musím si to ještě všechno promyslet, bylo to dávno, popovídáme si zítra, dobře?" Slabě se usmála.
"Ale mě se nechce nikam chodit." Byl hladový po faktech.
"Můžeš se vyspat vedle v pokoji." Chytla se za hlavu. Proč mu to vůbec dovoluje, nechápala. V koutku duše to věděla, ale nebyla ráda.
Sasuke zdráhavě odešel.
Ráda by spala, ale její síly jí to nedovolovaly. Musela stále dohlížet na všechny toky, které v okolí kolovaly.
Jen tak zavřela oči a znovu se jí objevil obraz Sasukeho. Mohlo jí to dojít, už jen jak jí řekl to jméno. Jak jen mohla zapomenout. Možná doufala, že to není on. Možná… Srdce jí pukalo.
Ráno nastalo dřív, než se vůbec stihla rozkoukat. Otevřela dveře a sešla dolů po schodech.
"Těšil jsem se, až přijdeš." Zasmál se a opřel se o kuchyňskou linku. Vykulila oči, ale za chvíli se vrátily do normálu.
"Tos byl celou noc tady?" Zeptala se.
"Ano, myslel jsem teda, že přijdeš dřív, ale asi se není čemu divit. Je osm hodin, vždycky takhle vstáváš?" Divil se, kolik toho namluvil.
"Hmmm…" Zamumlala a sedla si ke stolu. "Tys mi připravil snídani? Milé, ale já normální jídlo nejím." Zhodnotila a odsunula tác.
"Ale no tak, přece moje snaha nepřijde vniveč." Zalamentoval, uřízl kousek palačinky a mířil si to k růžovlásčiným rtům.
"Sasuke, nenuť mě." Vzdychla a dala před vidličku ruku.
"Ale!" Jeden jeho koutek mu vyletěl nahoru a ona poprvé spatřila jeho úsměv, i když byl křivý.
"Myslím… že jeden kousek přežiju." S tím pohla hlavou dopředu a do úst nabrala kousek, ještě teplé, sladkosti. Rozžvýkala a polkla.
"Tak… jaké to je?" Už krájel další kousek.
"Je to…výborné." Usmála se, zatajila, že žádnou chuť necítí. Tak poslušně spolykala celou palačinku.
"Teď mi můžeš povykládat o tom… však víš." Sednul si naproti ní, doteď nad ní stál.
"Jak myslíš." Pokrčila rameny. "Nikdy bych nevěřila, že můj úkryt někdo najde, neměl by jít ani vidět, ale tvůj bratr. Ten měl velmi dobré oči. Mikoto a Fugaku se potápěli a jejich starší syn doplaval až sem. Sundal si potápěčskou výstroj a chodil tady. Řekl to i svým rodičům a ti potom kousek po kousku prozkoumali celý můj palác. V té době jsem tady nebyla, a když jsem se vrátila viděla jsem tu lidi. Strašně jsem se jich bála." Pousmála se.
"Jaktožes je nevyhostila, za to, že využívali tvou vodu, jako já?" V duchu se podivil, ale na jeho obličeji se to neprojevilo vůbec.
"Víš, dřív jsem taková nebývala. Nebyla jsem tak silná, jak jsem teď, kdy bych jedním pokynutím ruky mohla zničit celou armádu. Byla jsem slabá. Oni se se mnou spřátelili, nebyli jako ostatní lidé, bezcitní. Od té doby jsem já s tvým bratrem byli nerozluční. Stále jsme byli spolu. Byli něco jaké má rodina, i když já tu svou nikdy nepoznala. Pak ses narodil ty, byl jsi v kolébce, když jsem tě naposledy na živo viděla. Pak už jen fotky. Ještě je tu možná někde mám." Kdyby někde, věděla přesně, kde jsou. Bylo nemožné, aby mu řekla, že jakmile ho uviděla, její srdce zaplálo a rozhořelo se nefalšovanou láskou…
"Pár let na to se tvůj bratr zbláznil… a… zabil všechny kolem sebe. Potom utekl a zabil se někde sám…To mě změnilo, chtěla jsem zesílit, abych příště mohla ochránit všechny, kteří jsou pro mě důležití." Sklonila hlavu, viděl, jak se klepala.
Přišel k ní. Hluboce s ní soucítil, jeho rodina byla jako její rodina. Objal ji. Cítil tu touhu.
"Ale jakto, že když jste se ještě stýkali, nepamatuju si tě. Nebyl jsem zas tak malej, bylo mi sedm, když se můj bratr zbláznil." Namítl a ona se bolestně usmála.
"Itachi, miloval mě. Já si myslela, že jsem to opětovala, ale když ses narodil. Ne, nikdy jsem ho nemilovala. Odmítla jsem ho, když se to stalo, zavrhl mě nadobro a zakázal všem, aby se se mnou viděli. A já byla sama. Občas jsem vás navštěvovala, tajně." Uchechtla se.
"Jednou jsem Itachiho nachytal jak pláče. Měl tam nějakou fotku, ale nikdy mi ji nechtěl ukázat." Zamyslel se. "Zřejměs to byla ty, říkal mi, že se nikdy nemám zamilovat."
"To je možná dobrá rada." Zhodnotila a zabořila si ruce do vlasů.
"Ale na to už je asi pozdě. Už se mi někdo líbí." Podíval se na ni skrze dlouhé řasy, takové by si kdejaká dívka přála. Vytřeštila oči do země, div jí nevypadly. Věděla to, věděla, že nikdy se nemůže stát, že by se do ní zamiloval. Už má někoho důležitého, kterého chce chránit.
"Dobře, tak… to je všechno cos chtěl, tak už můžeš jít." Vyháněla ho, prošla kolem něj a chtěla mu otevřít dveře, ale on ji chytnul za ruku.
"Já nevím, jestli je to tím, že s tebou soucítím, nebo tím, jak jsi krásná, ale už se nemůžu udržet." Stoupnul si a vzal její tvář do dlaní.
"Mám rád tvůj zelený pohled, tvoje kárání…" Šeptal jí konejšivě do ucha a ona se nechala, víčka jí samy klesla a nastavila mu ústa. On nepromrhal svou šanci a okamžitě jejich rty spojil. Lehce se otíral. Srdce mu zaplesalo, ještě nikdy se takhle necítil. Své ruce přesunul na její pas a jen tak ji hladil. Odpojili se od sebe a opřeli se o čela.
"Sasuke, pokud to děláš ze soucitu, tak to nechci." Snažila se ho odstrčit, ale on jen víc sevřel své objetí.
"To ne." Políbil ji na vlasy. "Jsi pro mě dokonalá." Usmál se a ještě víc se k ní přitiskl.
____________________________________________________________________________
A takhle nám končí silvestrovská povídka, líbila se vám? Děkuju moc za předchozí komentáře!!! Moc mě potěšily.
Změnila jsem design, líbí se vám? Pod tímhle mám článek, můžete hodnotit :3
Jen tak zavřela oči a znovu se jí objevil obraz Sasukeho. Mohlo jí to dojít, už jen jak jí řekl to jméno. Jak jen mohla zapomenout. Možná doufala, že to není on. Možná… Srdce jí pukalo.
Ráno nastalo dřív, než se vůbec stihla rozkoukat. Otevřela dveře a sešla dolů po schodech.
"Těšil jsem se, až přijdeš." Zasmál se a opřel se o kuchyňskou linku. Vykulila oči, ale za chvíli se vrátily do normálu.
"Tos byl celou noc tady?" Zeptala se.
"Ano, myslel jsem teda, že přijdeš dřív, ale asi se není čemu divit. Je osm hodin, vždycky takhle vstáváš?" Divil se, kolik toho namluvil.
"Hmmm…" Zamumlala a sedla si ke stolu. "Tys mi připravil snídani? Milé, ale já normální jídlo nejím." Zhodnotila a odsunula tác.
"Ale no tak, přece moje snaha nepřijde vniveč." Zalamentoval, uřízl kousek palačinky a mířil si to k růžovlásčiným rtům.
"Sasuke, nenuť mě." Vzdychla a dala před vidličku ruku.
"Ale!" Jeden jeho koutek mu vyletěl nahoru a ona poprvé spatřila jeho úsměv, i když byl křivý.
"Myslím… že jeden kousek přežiju." S tím pohla hlavou dopředu a do úst nabrala kousek, ještě teplé, sladkosti. Rozžvýkala a polkla.
"Tak… jaké to je?" Už krájel další kousek.
"Je to…výborné." Usmála se, zatajila, že žádnou chuť necítí. Tak poslušně spolykala celou palačinku.
"Teď mi můžeš povykládat o tom… však víš." Sednul si naproti ní, doteď nad ní stál.
"Jak myslíš." Pokrčila rameny. "Nikdy bych nevěřila, že můj úkryt někdo najde, neměl by jít ani vidět, ale tvůj bratr. Ten měl velmi dobré oči. Mikoto a Fugaku se potápěli a jejich starší syn doplaval až sem. Sundal si potápěčskou výstroj a chodil tady. Řekl to i svým rodičům a ti potom kousek po kousku prozkoumali celý můj palác. V té době jsem tady nebyla, a když jsem se vrátila viděla jsem tu lidi. Strašně jsem se jich bála." Pousmála se.
"Jaktožes je nevyhostila, za to, že využívali tvou vodu, jako já?" V duchu se podivil, ale na jeho obličeji se to neprojevilo vůbec.
"Víš, dřív jsem taková nebývala. Nebyla jsem tak silná, jak jsem teď, kdy bych jedním pokynutím ruky mohla zničit celou armádu. Byla jsem slabá. Oni se se mnou spřátelili, nebyli jako ostatní lidé, bezcitní. Od té doby jsem já s tvým bratrem byli nerozluční. Stále jsme byli spolu. Byli něco jaké má rodina, i když já tu svou nikdy nepoznala. Pak ses narodil ty, byl jsi v kolébce, když jsem tě naposledy na živo viděla. Pak už jen fotky. Ještě je tu možná někde mám." Kdyby někde, věděla přesně, kde jsou. Bylo nemožné, aby mu řekla, že jakmile ho uviděla, její srdce zaplálo a rozhořelo se nefalšovanou láskou…
"Pár let na to se tvůj bratr zbláznil… a… zabil všechny kolem sebe. Potom utekl a zabil se někde sám…To mě změnilo, chtěla jsem zesílit, abych příště mohla ochránit všechny, kteří jsou pro mě důležití." Sklonila hlavu, viděl, jak se klepala.
Přišel k ní. Hluboce s ní soucítil, jeho rodina byla jako její rodina. Objal ji. Cítil tu touhu.
"Ale jakto, že když jste se ještě stýkali, nepamatuju si tě. Nebyl jsem zas tak malej, bylo mi sedm, když se můj bratr zbláznil." Namítl a ona se bolestně usmála.
"Itachi, miloval mě. Já si myslela, že jsem to opětovala, ale když ses narodil. Ne, nikdy jsem ho nemilovala. Odmítla jsem ho, když se to stalo, zavrhl mě nadobro a zakázal všem, aby se se mnou viděli. A já byla sama. Občas jsem vás navštěvovala, tajně." Uchechtla se.
"Jednou jsem Itachiho nachytal jak pláče. Měl tam nějakou fotku, ale nikdy mi ji nechtěl ukázat." Zamyslel se. "Zřejměs to byla ty, říkal mi, že se nikdy nemám zamilovat."
"To je možná dobrá rada." Zhodnotila a zabořila si ruce do vlasů.
"Ale na to už je asi pozdě. Už se mi někdo líbí." Podíval se na ni skrze dlouhé řasy, takové by si kdejaká dívka přála. Vytřeštila oči do země, div jí nevypadly. Věděla to, věděla, že nikdy se nemůže stát, že by se do ní zamiloval. Už má někoho důležitého, kterého chce chránit.
"Dobře, tak… to je všechno cos chtěl, tak už můžeš jít." Vyháněla ho, prošla kolem něj a chtěla mu otevřít dveře, ale on ji chytnul za ruku.
"Já nevím, jestli je to tím, že s tebou soucítím, nebo tím, jak jsi krásná, ale už se nemůžu udržet." Stoupnul si a vzal její tvář do dlaní.
"Mám rád tvůj zelený pohled, tvoje kárání…" Šeptal jí konejšivě do ucha a ona se nechala, víčka jí samy klesla a nastavila mu ústa. On nepromrhal svou šanci a okamžitě jejich rty spojil. Lehce se otíral. Srdce mu zaplesalo, ještě nikdy se takhle necítil. Své ruce přesunul na její pas a jen tak ji hladil. Odpojili se od sebe a opřeli se o čela.
"Sasuke, pokud to děláš ze soucitu, tak to nechci." Snažila se ho odstrčit, ale on jen víc sevřel své objetí.
"To ne." Políbil ji na vlasy. "Jsi pro mě dokonalá." Usmál se a ještě víc se k ní přitiskl.
____________________________________________________________________________
A takhle nám končí silvestrovská povídka, líbila se vám? Děkuju moc za předchozí komentáře!!! Moc mě potěšily.
Změnila jsem design, líbí se vám? Pod tímhle mám článek, můžete hodnotit :3


















Wow.. wow.. wow..! :3 :) fakt boží! :3 A ten blog taky! :3 :) ^^