Stále mi tuhne krev v žilách.Tak tohle byl přesně onen případ. Ve městě už nebylo mnoho lidí a já zrovna procházela temnou uličkou. To, co se stalo, bylo však o kousek vedle. Dívala jsem se škvírou v okapu.
Stál tam člověk, v rukou svíral nůž, který držel pod krkem mladé ženy. Sám měl kostým klauna. Bylo to o to děsivější. Dívka už zřejmě neměla sílu na nějaký vzdor a jen hleděla tomu, zřejmě psychicky narušenému, člověku do očí. Mělce dýchala, to bylo z toho, jak měla zakloněnou hlavu. Držel jí za vlasy. Nehty se zarýval do její kůže na hlavě a bylo vidět, jak už to chce skoncovat.
Stále si pamatuji ten pocit, kdy jsem hleděla a nemohla jsem dýchat, celý svět jakoby se zastavil. Čepel projela kůží a krev vystříkla. Zavřela jsem oči. Neměla jsem na to, někoho volat nebo utíkat. Jen jsem tam tak stála a civěla. Vítr se znovu zvedl a já upadla na kolena. Vrah v klaunském obleku mě naštěstí neslyšel. Utekl. Klečela jsem tam, bezmocná, stále hledíce na to bezvládné tělo opodál.
Dodnes se neví, kdo to spáchal a já byla u líčení jako jediný očitý svědek.
Myslela jsem si, že po dvou letech to bude v pořádku, že už snad zapomenu na tu hrůzu, kterou jsem prožívala, ale vůbec tomu tak nebylo. Každý týden jsem navštěvovala psychologa, kterému jsem říkala své denní strasti. Vidím to před očima stále, jako kdyby se to stalo včera. To je velmi častá věta a není dne, kdy bych si ji neopakovala. Možná, kdybych se od toho stačila odprostit. Možná by to bylo snazší, kdybych věděla, že ten grázl je za mřížemi, ale ne. Ten si vesele trajdá po ulicích, připraven k dalšímu hroznému činu. K vraždě, k uzmutí života jiného jedince. Cítím se jako zvíře v kleci, vykrmováno a připraveno na porážku, jako kdybych snad věděla, že jednoho dne na mne zaútočí, jako kdyby věděl, že to já jsem ho té noci viděla.
Nikdy se nenašly pořádné důkazy, taky koho byste podezírali, kdybyste věděli jen to, že ten chlap měl na sobě kostým klauna.
Seděla jsem v celkem pohodlném křesle, znovu u své psycholožky, prstem jsem si kreslila po koženkovém povlaku. Najednou mi něco bliklo před očima. Bylo to jako blesk, který z čista-jasna udeří. Hlas se mne ptal, co se děje, že jsem najednou tak ztuhla, ale bylo to tak vzdálené. Já jen mohla vnímat to, kdy jsem se dívala na stříkající krev všude okolo a pak jsem to uviděla. Černé oči, černé jako uhel, dívající se přímo na mě. Ví o mně!
Nechodila jsem těmi uličkami už dva roky, ale teď jsem se bála vyjít byť jen z domu. Nikdy se té myšlenky nezbavím. Hluboké oči propichující mě až do morku kosti, nikdy dřív jsem si to neuvědomila, ach, kéž bych si to neuvědomila! A to to bylo jen obyčejné periferní vidění.
________________________________________________________
Trošku delší drabble, ale snad se líbilo, u povídky jste mě trochu zklamali, tak snad to napravíte :3


















normalne soky mam
uzanse :)