Sakura hleděla ještě dlouho na noční měsíc a přemýšlela, o světě, o trpaslících a elfech. Nesnášela elfy, ale v posledních pár dnech o tom nebyla zas až tak přesvědčená. Ten vysoký elf s havraními vlasy a uhrančivýma očima jí pořádně zavařil. Nevěděla co, ale něco na něm bylo tak zvláštně tajemného. Možná to, že se tak snadno neotvíral, jako třeba Naruto nebo v jistých případech i ona sama. Mluvil tak málo…Z jejích úst se vydral nepatrný povzdych, svěsila hlavu, načež se postavila na nohy a zhodnotila situaci; je pozdě, tudíž by se měla odebrat do stanu a spát. Sebrala s jeho pomocí vyřezaný šíp, zastrčila si ho do kapsy v tunice a odešla.
Ráno se probudila jako jedna z prvních. Měla za to, že všichni ještě spí. Opatrně se vykradla z přístřešku, který následně sbalila do tašek, aby pak nemusela spěchat.
Slunce ještě nevyšlo, mohlo být něco málo do šesti hodin. Poodešla k potůčku, který protékal mezi stromy a omyla si tvář, po hygieně si na svou hlavu znovu uložila železnou helmu.
Procházela dosud spícím táborem, až uviděla plápolat malý ohníček. Noci byly chladné, a tak se rozhodla u něj trošku ohřát.
Posadila se na jeden kmen stromu, který byl použit jako lavička a natáhla ruce.
"Ahoj Sakuro." Zahřímal hlas nedaleko od ní, po zádech jí přejel mráz. Vůbec si starce, sedícího opodál, nevšimla. Byl zahalen v šedém hábitu a držel v rukou mocnou hůl, díky jeho velikému klobouku mu padal stín do tváře.
"Kakashi!" Vyjekla a snažila se uklidnit své splašené srdce.
"Promiň, že jsem tě vylekal, ale opravdu jsem nečekal mladou krev, která by vstávala tak brzy. Jsi už druhá." Pousmál se a více se zabalil do pláště, který mu v tento moment sloužil jako deka.
"Druhá?" Podivila se růžovláska a přisedla si blíže k němu.
"Už je tomu tak, Sasuke šel před chvílí pro dřevo na zatopení, vyrazíme až za hodinu." Odpověděl. Když na něj Sakura už nějakou chvíli civěla, vyložil si to trochu jinak.
"Aha, to je ten elf, kterého jsem představoval Naru-"
"Já vím kdo to je." Přerušila jeho zmatení a lehce se usmála. Ona na něj nehleděla pro to, že by nevěděla, o kom mluví, spíš ji jen překvapilo, že je taky vzhůru. V koutku duše ji to i potěšilo, jen nevěděla proč.
Za chvíli se černovlasý elf vrátil s plnou náručí, ne zrovna hezky nasekaného, dřeva.
"Děkuji Sasuke." Poděkoval mu stařec a pokynul rukou, kam to má sklidit. On to tam jen bezmyšlenkovitě hodil a poté přistál svým pohledem na krčící se růžovlásce. Jejich oči se setkaly. Hustá čerň se vpíjela do světlé zeleně. Byla to jen chvilka, ale jim to připadalo skoro jako věčnost.
Potom Sasuke vyskočil a zmizel někde v dáli. Sakura se ušklíbla.
"Tak zbytek je asi na mě." Řekla si spíše pro sebe a dopajdala až k hromádce, ze které začala přikládat do ohně za účelem ho posílit. Kakashimu na tváři hrál pobavený úsměv. Zelenoočka se rozhodla do něj proto nijak nerýpat. Vypadal unaveně, i když se celé dny vozil na koni, stále jí připadlo, jako kdyby o něčem přemýšlel.
Možná to bylo něco důležitého. Chtě nechtě o něčem podobném začala uvažovat taky. Až dorazí na místo bitvy, zbude zde někdo, který přežije, nebo se jen všichni pobijí, či se ani nedokážou prorvat přes skřety? Až do sedmi hodin jí nešlo myslet na nic jiného. Proč do sedmi?
Kakashi zahvízdal a téměř okamžitě k němu přiběhl jeho šedák. Ladně se vyhoupl přes jeho záda a začal všechny budit.
Jí nezbylo nic jiného, než udusit oheň studenou vodou z potoka a jít si po svém. Přesněji pro svou tašku a zařadit se do chumlu lidí, kteří znovu kráčeli směr hora. Tam byla jejich schůzka. Schůzka se zlem, možnou porážkou a nesčetně mrtvými životy. Skoro by začala vinit svou matku z toho, že kývla na to, že čaroději pomůžou, ale to by ji nesměl vyrušit, stále překypující energií, blonďáček.
"Ahoj zelenoočko!" Řekl a poplácal ji po zádech. Ona ho probodla nenávistným pohledem.
"Jaks mi to řekl?" Křikla a on se jen zářivě zazubil. "Takhle mi už prosím nikdy neříkej." Věděla, že to myslí dobře, ale přezdívky zrovna v oblibě neměla. Přehodil ruku kolem jejích ramen a přitiskl si ji k sobě. Aby řekla pravdu, tohle rozhodně nečekala, ale nechtěla ho odstrčit, bylo to…příjemné?
"Neboj se. Jen jsem chtěl, aby ses usmála." Vydal ze sebe a ona ho přistihla, jak se jeho tváře začínají trochu barvit do nachova. Blonďáček si toho byl plně vědom, a tak se snažil odradit své myšlenky od toho, jak byla před chvíli roztomilá. Raději sundal svou ruku, která byla stále na jejím rameni, a zahleděl se do dálky. V očích se mu mihlo cosi jako strach. Měl zlou předtuchu, jakoby se dnes mělo stát něco zlého.
"A hele kdopak se to k nám blíží." Promluvil schválně tak nahlas, aby ho slyšel i právě přicházející černovlásek. Růžovláska zpozorněla a zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho.
"Tsk." Odfrkl si, ale poté zvedl ruku na znamení pozdravu. Patřil jen Narutovi, nebo i jí? Přemýšlela, dnes už se sice viděli, ale ani spolu nepromluvili, jen navázali oční kontakt. A bylo to tu znovu, pohlédl na ni a její pohled taky pomalu sklouzl do těch jeho černočerných tůní. Cítila, že z nich není úniku, bylo to, jako kdyby ji někdo svázal a na víčka jí přištípl kolíčky, aby se musela dívat na cíl. Který právě byl Sasukeho oči. Naprosto se v nich ztrácela, neměla pojem o čase, jak dlouho už tak na sebe hledí, dny, měsíce, roky?
Zařadil se k nim, z Narutovi levé strany, jak to obvykle dělával, jelikož ona byla z té druhé. Došlo jí, že nikdy nestál vedle ní. Proč asi? Musel ji z celého srdce nenávidět, její oči, její drobnou trpasličí postavu, a přesto mu asi nevadilo občas si s ní povídat. Možná, že to cítil stejně jako ona. Možná se taky utápěl v jejích očích, v duchu nad tím mávla rukou, a přitom nevěděla, jak blízko je pravdě.
"Musím si odskočit." Špitla blonďákovi do ucha, který jen kývl a dál nadšeně Sasukemu popisoval zážitky z Kraje.
Když růžovláska odešla kamsi do ústranní, přijel za nimi Sasukeho bratr. Bylo to skoro jako přesné načasování, trpaslík odejde, nachomýtne se elf. Ale tak to vůbec nebylo. On tu byl proto, aby informoval všechny, kteří o tom ještě nevědí.
"Itachi, co se děje?" Zeptal se ho černovlásek.
"Vrány, jsou tady, musíme se rychle schovat!" S těmi slovy ti dva přešli ze svižného kroku do sprintu. Nedaleko od nich byli velké kameny, pod které by se dalo schovat.
"Sakura!" Uvědomil si najednou Naruto a chtěl se otočit. Sasuke ho však chytl za rameno, čímž trošku poupravil blonďákovy kroky a ti dva se ocitli tváří v tvář.
"Já budu rychlejší." Řekl a rozeběhl se směrem, kterým Sakura odešla. Nevěděl, proč to dělá, nevěděl, proč se jí snaží zachránit. V hlavě mu kolovalo tisíce myšlenek na ni, na její optimistická zelená kukadla. Zatřepal hlavou a pohled mu ztvrdnul, musí ji za každou cenu najít. Došlo mu, že v podstatě ani neví, proč odešla, jelikož nemohl slyšet vzkaz pro Naruta, ale jen tak by rozhodně nevypadla. Rozhlížel se kolem, ale neuviděl nic jiného než v dáli shluk černých létajících (a taky nepřátelských!) zvířat a před sebou les…když v něm však najednou spatřil závoj růžových vlasů, jeho srdce trošku zaplesalo.
__________________________________________________________________________
Vím, Zatmění vás neočarovalo ale držím se motta: Žádná povídka nezůstane nedopsaná!
A teď prosím komentáře :3 Přikládám stejnou anketu jak k minulé povídce.


















A tak som dúfala, že sa k nim Sasuke pripojil, lebo žiarlil na Naruta a ani si to neuvedomoval...No aspoň ju išiel pohľadať
Teším sa na ďalší diel! 