close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jako když usínáš

3. dubna 2015 v 5:54 | Ufonek |  Jednorázovky
Stále jsem čekala na den, kdy za mnou přijde. Kdy se vrátí z cest a my budeme moci žít plnohodnotný rodičovský život.
Měla jsem Saradu, která můj život nejen obohacovala dalšími zkušenostmi, ale neustále mi svou existencí připomínala, že její otec je opravdu Sasuke. Byla mu tak neskutečně podobná. Nápadně černé vlasy splývaly s onyxovýma plnýma očima. Byla jako černý andílek, kterého za sebou zanechal jeho otec, jenž právě přešel svou úzkou lajnu z temnoty ven...
Možná to byl také důvod, proč jsem dennodenně brečela. V noci, kdy už všichni spali, jsem se schoulila do klubíčka a dala volný průchod mým neustále zmateným emocím.
Představovala jsem si ho jako dokonalého tátu, který touží být tím nejlepším pro jeho - zatím jedinou - dceru.
Měla jsem ráda procházky, možná i proto, že jsem neustále přejížděla očima terén, jestli se třeba náhodou neobjeví.


A dnes, dnes jsem v to doufala nejvíc. Měla jsem narozeniny. Ne, že by to pro mě nějak moc znamenalo, vždy mi popřálo jen pár lidí a ti nejbližší mi darovali něco malého, ať už to byla jen sladkost, či nějaký šperk z bižuterie. Všeho jsem si vážila. Zatím promrhal mé každé.
Myslela jsem, že by si už po těch deseti letech, mohl toho světa užít a vrátit se domů. Nebo chce, aby jeho mladší kopie žila celý život bez otce, tak jako on? Nebo mi snad věří natolik, že si myslí, že ji zvládnu úplně sama?
Naruto a jeho manželka Hinata už se těší z druhého dítka a já jim neskutečně závidím. Vždy, když vidím,jak ji láskyplně obejme, chytne za bradu a něžně políbí, to bych chtěla také.

Copak jsem si toho za můj život nevytrpěla už dost? Brečela jsem tak moc, až se to na dívku snad ani nesluší. Téměř vše bylo kvůli němu.
Té noci, kdy jsme počali naše dítě, to bylo zvláštní. Líbal mě s láskou, ale bylo to, jako kdyby se pořád něčeho bál. Snad toho, že uteču? Co já vím. Nebo už dopředu věděl, že mě nechá čekat tak dlouho.
Neustále mi v hlavě zněla jedna melodie. Měla jsem za to, že se mi to zdálo, ale nemohlo.
Sasuke si to zpíval jednou ráno, ale jakmile jsem otevřela oči, přestal. Chvíli se mi jevilo, že si potom ještě pobrukoval, ale to musela být asi hloupost. A od té doby ji nemůžu vyhnat z hlavy, že už to je ale doba.
Slabě jsem se pousmála. Dnes byly mé narozeniny a on stejně nepřišel. Asi už nebudu doufat ve vůbec nic. Přehrábla jsem se ve vlasech, překulila na druhou stranu a víc se zachumlala do své peřiny. Bylo to jako létat si na obláčku. S těmi myšlenkami jsem se poroučela do říše snů.

Probrala jsem se snad jen o něco méně ospalého rána. Abych pravdu řekla, včera se mi nejdříve nechtělo vůbec spát, ale hodnotná dávka pláče tomu značně ubrala. Jako kdybyste se pořádně vyběhali. Ano, i takové účinky to na mě má. Povzdechla jsem si. Bylo teprve půl osmé ráno, ale ptáčci za oknem už cvrlikali a sluníčko pěkně pálilo, i když byl konec března.
Dnes byla sobota, takže se nemuselo nikam vstávat, ani do školy, ani do práce. Začala jsem chystat svou denní rutinu, jako to, že udělám oběd a takové ty maminkovské věci, jak nejlépe nakrmit své nenasytné dítě.

Podívala jsem se do spíže, po nějakém vydatném jídle, ale k mé smůle tam skoro nic nebylo. No, nezbývalo mi nic jiného, než dojít do obchodu pro nějaké nové.
Nejdříve jsem si řekla, že se nebudu courat a vyjdu svižným krokem, ale po nějaké době mě to opustilo. Venku bylo tak nádherně, tak proč si to trochu neprodloužit.

V krámu jsem vybrala samozřejmě jen ty nejlepší kousky, v květinářství jsem trochu pokecala s Ino, která se na mě celou dobu lišácky culila. Poděkovala jsem jí a pakovala jsem se domů.

Vytáhla jsem tašku na linku a začala z ní vyndávat věci, ale pak jsem uslyšela zvláštní zvuk. Něco jako zívnutí, ale byla jsem si jista, že Sarada tak brzy vzhůru být nemohla. Bylo přece jen půl deváté.
Opatrně jsem se otočila, má kariéra ninji skončila s příchodem mého dítěte, ale nějaké chvaty snad ještě umím.
A pak jsem to uviděla. On, seděl tam, v celé své kráse, jako kdyby těch deset let ani neuplynulo. Zadek na mé stoličce, lokty na stole, dlaněmi se opíral o tvář a probodával mě tím svým pohledem. Jakmile jsem se na něj podívala, naprosto jsem znehybněla. Byla to jako nějaká hypnóza. Chtěla jsem odtrhnout zrak, ale nešlo to. Nakonec jsem se zmohla sklopit hlavu. Naházela jsem si trochu vlasů do tváře a pak se za ni chytila. Bylo to, jako když vás poleje studenou vodou. Nedokázala jsem se vzpamatovat. Z očí mi začaly kanout slzy velké jako hrachy. Chtělo se mi začít hystericky smát.
Tolik proplakaných nocí kvůli němu, tolik citů se smísilo do jednoho. V jednu chvíli jsem ho chtěla zabít a v tu druhou jen obejmout a nepustit.
"Sakuro." Řekl zvučným hlasem. To bylo snad poprvé, co vyslovil mé jméno bez toho doplnění, že jsem otravná. Pevně jsem se chytila linky.
"Sakuro…" Zopakoval a potom vstal. Věděla jsem, že se přibližoval, ale jako kdybych zapomněla jak se pohybovat. Nedokázala jsem dělat nic jiného, než tam stát a plakat. Opravdu tam byl? Opravdu on? On, který se celý svůj život rozhodl zasvětit pomstě. Ten, do kterého jsem byla zblázněná už když byl malý kluk? Pohnula jsem zornicemi, ruku jsem svévolně nechala spadnout, načež napodobila i mou druhou horní končetinu, totiž pevně stiskla roh linky.
Přes slzy jsem se na něj dívala. Byl tu. On tu stál.
Všimla jsem si pláště přehozeného přes židli a potom mi oči spočinuly na kytici růží, která ležela na stole. Ale ta mě ani trochu nezajímala, jo, je pěkné, že mi donese kytky, ale trochu pozdě…
Dívala jsem se na něj, nedokázala jsem se odtrhnout od těch jeho černých tůní.
Vlasy mě trochu kratší, než když jsem ho viděla naposled, ale ani to mu nijak neubíralo na kráse. Jen to levé oko měl stále zastřené.
Mé tělo se už pomalu začínalo vzpamatovávat z toho šoku a já si utřela slané cestičky na mém obličeji.
Snažila jsem se usmát a byla jsem ráda, že se na sebe nemusím dívat, protože to musel být otřesný pohled. Pak přistoupil o krok blíž a objal mě. Zaskočilo mě to.
"Nemusíš to skrývat." Zašeptal mi do ucha a to jakoby odstartovalo veškerý sled událostí. V okamžiku jsem své ruce obmotala okolo jeho krku, tvář zabořila do jeho ramene a znovu se rozbrečela.
Tak jsme stáli asi další půl hodinu. Stále jsem tomu nedokázala uvěřit, ale byl tady. Jenže stále tu byla ta bodavá otázka, na jak dlouho, než mě - než nás, znovu opustí?
Zamilovala jsem se, jako když usínáte, tak snadno a lehce, ale dočista jsem nepomyslela na to, jaké to bude mít následky.
Jen jsme tam stáli, v objetí a já nechtěla nic jiného dělat, ale on se pak odtáhl. Ne prosím, neopouštěj mě. Nezvládla bych další odloučení, nezvládnu naši dceru vychovávat sama. Měls pravdu v tom, jsem slabá, tak prosím…
"Neodcházej." Šeptla jsem skoro neslyšně, ale neuniklo mi, jak se na mě podíval. Jen se usmál, jako kdyby tím snad chtěl něco naznačit.
"Vím, že je pozdě. Deset let a jeden den, ale…" Slova mu klouzala na jazyku, načež vytáhl z kapsy malou krabičku. Potom z ní něco vyndal.
"To jen, aby ses cítila jako pravá paní Uchiha." Znovu se jen slabě pousmál a dárek mi připnul na krk. "Mělas včera narozeniny, nebo ne?" Zkontroloval, zda-li má správné údaje. Kývla jsem hlavou a podívala se na můj výstřih. Byl to malý znak klanu Uchiha. Stiskla jsem ho v rukou a poněkolikáté se rozslzela.
Černovlásek stále nic neříkal. Jen tam tak stál a čekal. Cenila jsem si, že neříkal, ať už konečně nebrečím. Párkrát jsem se nadechla.
"Sasuke…" Vydala jsem ze sebe plačtivě. Pohlédla jsem na něj a natáhla ruku, abych ho mohla pohladit po alabastrové tváři. Neuhnul.
"Opravdu bdím?" Zeptala jsem se sama sebe, tím spíš jsem nečekala, že mi sám odpoví. Vzal mou ruku do jeho a věnoval jí letmý polibek.
"Vím, že mi to nebudeš moci odpustit a ani to po tobě nežádám. Jen chci být znovu se svou rodinou. Trvalo mi to deset let a den, než jsem se mohl přijít ukázat, ale uvědomil jsem si, co na světě opravdu nejvíce chci a to jste vy dvě. A nejen vy dvě…" S tím se odmlčel a já poznala, že bude chtít rozhodně více dětí. Darovala jsem mu krátký úsměv. Přišla jsem k němu a políbila ho. Nebyl to polibek jako takový, spíš jen přiložení mých rtů na ty jeho, ale i to mi stačilo. Znovu jsem ho objala,rukou zajela do jeho havraních vlasů a začala ho v nich výskat. A pak už jsem ze shora slyšela známý hlas.

"Mami?" Zpoza rohu se vynořila malá postava, vlasy rozčepýřené, protírajíce si oči. Okamžitě přestala, jakmile spatřila to, co se děje před ní. Nebyla tak zpomalená jako já a v okamžiku svého otce běžela obejmout.
"Tatínku!" Křičela, když ji bral do náruče. Podepíral ji svou obvázanou rukou. Tak dlouho, prakticky vůbec, ho neviděla, a přesto si jeho tvář dokázala zapamatovat a identifikovat ji během vteřiny.

Jak jsem se na ty dva dívala, nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Ti dva stáli přede mnou a radostně se objímali. Ten výraz ve tváři, se kterým se na ni díval. Sice byly mé narozeniny včera, ale tohle je ten nejhezčí dárek jaký jsem mohla dostat. Celé ty roky mi ubližoval, v mládí skoro dělal, že mě nezná, několikrát se mě pokusil zabít. Snažil se sundat i mého nejlepšího přítele, ale nakonec se uvědomil. Ve spěchu jsme se vzali, v té době jsem si myslela, že to je konec, že ho konečně budu moci lépe poznat, ale on poté znovu odešel. Znovu nás nechal samotné. Otěhotněla jsem hned svatební noc. Za devět měsíců jsem měla v rukou malou krásnou holčičku a přemýšlela, že když se dozví, že jsem porodila jeho dítě, vrátí se. A opravdu vrátil, ale zase jen na chvíli.
Uplynulo dlouhých deset let a den a on tu konečně stojí, s naší dcerou v náručí a opravdu to vypadá, že neodejde.
Plakala jsem a plakala. Nemohla jsem dělat nic jiného. Ten obraz byl nejkrásnější na světě...

"Maminko, proč jsi smutná?" Obrátila na mě najednou dcerka svá uhlová kukadla. V mžiku jsem si slzy setřela, ale objevily se další, bylo to jako koloběh vody, nešel zastavit.
"To nic, Sarado, já jen, jsem moc šťastná víš. Tohle nejsou slzy smutku." Odpověděla jsem. S tím natáhla ruku a já se zadívala na Sasukeho. Usmál se. Přišla jsem k nim blíž a oba je objala.

Byl to den po mých narozeninách a já si jsem jistá, že na něj nikdy nezapomenu, i kdybych sebevíc chtěla, což nechci. Sasuke je teď jen můj a já jen jeho, stejně tak, jako jsem vždy byla a budu.
______________________________________________________________________________________
Prázdniny!
Konečně. Tohle bylo něco jako zpožděný dárek k Sakuřiným narozeninám :3
Snad se líbilo, bylo to delší, na mě :D
Prosím si komentáře :-) :3
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sim Sim | 3. dubna 2015 v 8:26 | Reagovat

Perfecto 8-)  8-)

2 Saky Saky | E-mail | Web | 3. dubna 2015 v 13:03 | Reagovat

To bolo tak veľmi krásne. <3 Podarilo sa ti to, ako vždy. :3 Nemám slov, proste nádhera. :)

3 Adís Eliadora Adís Eliadora | Web | 3. dubna 2015 v 19:03 | Reagovat

Ten popis.. :33 Nádhera.. >w< :33

4 Sakura Love Uchiha Sakura Love Uchiha | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 21:00 | Reagovat

Nádhera, skoro jsem plakala :3

5 Aki Aki | Web | 5. dubna 2015 v 14:59 | Reagovat

úplne mega dokonalé

6 Farah Farah | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 15:41 | Reagovat

Aj toto sa mi veľmi páčilo :) Ja som bola tak moc rada na konci, keď ich Kishimoto dal dokopy :D  a to som im pred tým nikdy nefandila. Ale akonáhle som uvidela malú Saradu, tak som si ju zamilovala :)

Veľmi pekne popísané a snáď budú ako rodina šťastní :) A skvele napísané :)

7 Daisy Daisy | Web | 5. dubna 2015 v 15:54 | Reagovat

krásne ;) ale asi takto si predstavujem ich život spolu..pochybujem, že Sasuke chcel len zostať "doma" a nechodiť na misie..takže si to naozaj vystihla :))

8 dakyra dakyra | 5. dubna 2015 v 16:50 | Reagovat

Krásný díl... Píšeš opravdu skvěle.. už se těším na něco dalšího..

9 Manka Manka | E-mail | 6. dubna 2015 v 23:13 | Reagovat

Úžasné :) skoro som sa rozplakala, tak ma to dojalo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama