Zatmění - část třináctá - Poslední úděl

8. dubna 2015 v 19:54 | Ufonek |  Zatmění
"…tři!" Křičel jsem a sám hodil jeden nabušený kousek pyrotechniky. Pozoroval jsem, jak rychle letí nahoru a pak zase klesá, při tom všem jsem utíkal, jako o závod, abych stihl mé přátele, a spolu jsme uskočili.
Ozval se výbuch. Všichni jsme tak trochu nadskočili, což nás mírně překvapilo, jelikož jsme leželi. Za zády nám žhnul oheň. Já vstal a chvíli pozoroval tu spoušť, kterou jsme natropili. Oheň na mě měl nějaké zvláštní upokojivé účinky, jelikož když jsem koukal do jeho plamenů, musel jsem myslet jen na to, jak zachránit Sakuru a v tu chvíli jsem věděl, že to rozhodně dokážu. Byl jsem o tom více než přesvědčený. Na tvář se mi pomalu vloudil jistý pochybovačný úsměv, jako kdyby se názor mé hlavy lišil od těla.


"Sasuke, tvoje oči…" Vydechla Tsunade a já se na ni podíval, ona vyjekla. Cítil jsem to, v očích mě pálil sharingan. Chvíli jsem mrkal a za pár vteřin už po něm nebylo ani památky.
"Je mi líto, že jsem tě vylekal." Slabě jsem se pousmál a znovu se zahleděl do plamenů. Chtěl jsem, aby ten žár už konečně ustal a my mohli jít hledat nějaké důkazy. Už jsem tu letargii nemohl vydržet. Tlačila na mě zvenčí i zevnitř. Položil jsem ruku na břicho, co se to děje?
Klekl jsem si, za okamžik už u mě byli všichni a já…já nemohl dýchat. Chytnul jsem se za krk a začal kašlat.
"Sasuke, co je ti?" Bědovali všichni, ale bylo to tak strašně vzdálené, já jen vnímal tu bolest, která se snažila vydrat napovrch.

A za chvíli to bylo tu, bolest ustoupila, ale z úst mi začalo něco kapat. Nastavil jsem ruku. Voda?
Ústa jsem trochu více povolil a z té tekutiny byl celý proud. Tohle jsem opravdu já, nebo nějaká nestvůra? Zavřel jsem oči a pak jsem to pochopil. Kdybych se mohl usmát, udělal bych to, ale momentálně mi ústa zaměstnávalo něco jiného. Divil jsem se, že jsem mohl dýchat, ale v dnešní době, když jsem se dozvěděl, že to já mám zachránit planetu, jsem se nemohl ničemu divit.

Vyskočil jsem (asi deset metrů!), zaklonil se a nechal vodu, aby mi zmáhala tělo. Cítil jsem se jako nějaký drak, který místo ohně šlehá vodu. Onen již zmiňovaný oheň pod náporem vody se začal vypařovat a s každým mým otočením pomalu zanikával. Byl jsem jako řeka, nespoutaný, stojíc si za svým. Cokoliv si usmyslím (v mém případě to bylo, aby oheň pominul) se splní.
Dopadl jsem na zem a vydýchával se. Po ohni už nebylo ani památky.
"Sasuke!" Přiběhli ke mně všichni. Nechtěl jsem teď nikoho vidět, připadali mi otravní, ale chápal jsem jejich rozhořčení.
"Nevěděl jsem, že tohle dokážeš." Zhodnotil situaci Kakashi a promnul si bradu. Ušklíbl jsem se.
"To ani já." Odpověděl jsem a prohlížel si místo. "Teď ale není čas na lelkování, musíme najít něco, nějaký vodítko." Byl jsem rád, když nikdo z nich neodporoval a všichni jsme se rozešli.

Prohlížel jsem to tu asi pět minut a stále od země stoupala pára. Nebylo přes ni nic vidět, neviděl jsem, kde je Tsunade, Kakashi, nebo snad Iruka a uvědomil jsem si, že mi ani moc nescházejí.
Nad čím to tady přemýšlím, vždyť to oni mi dali vše, co teď mám. Teda vlastně mi to dal Raikage, když nad tím přemýšlím, kde vůbec je? Jsem si jist, že odcházel s námi.
Neviděl jsem nic, co by ani vzdáleně připomínalo něco, co by nás mohlo zavést dál.
Zakopával jsem o svoje vlastní nohy, byl jsem pořádně vyčerpaný. Už jsem doopravdy potřeboval slunce.

"Ah!" Vykřikl jsem, když mě něco chytlo za poraněnou ruku a strhlo k sobě za křoví. Jen, co jsem se uvědomil napřáhl jsem ruku a snažil se útočníka oslabit, ale on mou ruku chytil.
"Neřvi a podívej se na mě!" Zašveholil ženský hlas, jak se na ni mám podívat, když skoro nevidím ani ruku před nosem? Zamrkal jsem a ucítil její vlasy na mých tvářích. Lehce to zašimralo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, ona tu byla…
"Sakuro…" Zašeptal jsem omámeně a díval se do těch nejhezčích očí na planetě. Opravdu to byla ona?
"Ale co tady děláš?" Narovnal jsem se do sedu, ona u mě jen klečela a ztrápeně se na mě koukala.
"Co se děje, je ti něco? Mluv se mnou!" Řekl jsem skoro zoufale. Nechtěl jsem, aby mě takhle viděla, ale na to jsem ji až moc miloval, abych před ní mohl něco tajit. Když stále neodpovídala, postavil jsem se a ona mě napodobila.
Hleděl jsem jí do očí, do těch zelených smaragdů, které mi tolik chyběly. Sentiment mne přemohl a v mžiku už jsem si ji tiskl k sobě a líbal ji do vlasů.
"To se ke mně chceš chovat odtažitě i po takové době?" Posmutněl jsem, když se mě ani nedotkla. Jen poraženě svěsila hlavu.
"Ale ty máš letět do kosmu, musíš zachránit svět. Nechci tě jakkoliv zdržovat!" Vykřikla.
"Jak já? Ty poletíš se mnou, ty mi dodáváš energii…" Odmlčel jsem se. "…miluju tě a potřebuju tě, tak to už pochop." Už jsem to nevydržel, nevydržel jsem se na ni jen tak dívat. Vzal jsem její tvář do dlaní, sehnul se a po tolika dnech spojil naše rty. Chutnala stejně báječně jako vždy. Lehce položila své malé ručky na můj krk a pootevřela ústa. Pousmál jsem se a v duchu se zaradoval. Naprosto jsem zapomněl na okolní svět, teď byla jen ona a já. Naše jazyky se vzájemně proplétaly. Stále jsem ji líbal a užíval si její přítomnost.
Odstrčila mě od sebe a to mě trošku ranilo.
"Nemůžu dýchat." Vysvětlila a já se usmál a znovu jí sevřel ve svém objetí.
"Chyběls mi…" Zakňourala a zabořila mi svou tvář do trička. Pohladil jsem ji po vlasech a ten okamžik setkání ze mě pomalu začal vyprchávat a já si vzpomněl na svou předchozí otázku.
"Jaktože jsi tu?" Držel jsem její tvář tak, aby se mi musela dívat do očí.
"Pravda, musíme zmizet Sasuke. Orochimaru nebyl ten, který Novu dal do pohybu tak, aby Slunce zastínilo, chtěl jen, aby ses od nich odpojil, protože ví, že tě zpomalují. Proto mne unesl. Chtěl jen dobro Sasuke. On nebyl ten, který nám chtěl uškodit. V Konoze je už připraven záchranný tým s lidmi, kteří mají podobné schopnosti jako ty. Musíme si pospíšit." Táhla mě za ruku ale já nebyl s to se pohnout, natož abych se rozešel. Jen jsem stál a snažil se zpracovat nové informace.
"Ale já ho zabil." Hlesnul jsem poté, co se mnou Sakura jistou chvíli kymácela.
"Sasuke…" Vypadlo jí z úst a objala mě. Věděl jsem to, věděl jsem, že bez nich bych byl rychlejší, ale že to tušil i někdo přede mnou, když jsem si to skoro ani neuvědomil já, mě překvapilo.
"No nic, když to říkáš…" Povzdychl jsem si. "Není čas na to, se litovat, musíme zachránit zemi!" Řekl jsem s novu nabitou energií. Pohlédla na mě a usmála se. Byl jsem šťastný, že je konečně se mnou. Pevně jsem stiskl její ruku v mojí, už si ji nenechám nikým vzít, i kdybych měl umřít. Nedokážu si představit, že bych měl být znovu bez ní.
Ještě na moment jsme tak zůstali a vzájemně si vyměňovali pohledy. Viděl jsem v jejích očích lásku, ale v koutku duše se i bála. Dokázal jsem v ní číst a i ona ve mně. Byla taková moje slabost. Ale dokud bude stát při mně, nebude mi to vadit.
Ruku v ruce jsme se rozeběhli směr naše vesnice. Jako kdybych měl v mozku zabudovaný kompas, proto jsem přesně věděl, kudy se vydat.
___________________________________________________________________________________________
Děkuju moc za komentáře! :3 ~
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chcete "obnovit" jednorázovky na přání? :-)

Ano, napsala bych si o ni
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama