Vrány, ty zpropadené potvory už byly hodně blízko. Musel se rozeběhnout, jak nejvíce dovedl. Paže měl ohnuté přesně do pravého úhlu, trošku se přikrčil, aby mu vzduch moc nepřekážel. V jeho myšlenkách byl zmaten.Byl to jen záblesk, to co viděl, anebo skutečně hlava otravné trpaslice? Měl vůkol ji nenávidět, dokonce i jeho starší bratr mu to nakázal. Ale pomalu zjistil, že mu nějak nejde. Snaží se jí mít nablízku, alespoň tak, aby na ni mohl dávat pozor a tahle situace se mu nějak začínala vymykat z rukou. Přemýšlel nad tím, že jeho kamarád? Mohl by ho tak začít nazývat; to blonďaté třeštidlo s ním neustále navazuje konverzaci, a jak už úspěšně stačil zjistit, on se tomu nijak nebrání. A to ho i trošku děsilo, jenže v koutku duše převažoval jiný cit. Jen nevěděl jak ho popsat. Sevřel ruku v pěst a jeho levý koutek mu vyjel nahoru o trošku víc, než je pro něj zdrávo.



Omg! Lidi, můj blog dnes slaví 5. narozeniny, málem bych na to zapomněla.
Zdárek lidi!
Stála na pahorku a přejížděla svýma zelenýma očima krajinu. Vyhlížela ho. Jejího milého, o kterém všichni říkali, že je nestvůra. Možná že byl. Nebyl totiž obyčejný smrtelník. Jeho ruce byly spíše tlapy, a kůže byla pokryta srstí. Alespoň to říkali zvěsti, ona tomu od začátku ani za mák nevěřila.
Čaute lidi, vím, dlouho jsem se neozvala, omlouvám se.
Sakura
Další nudná hodina se právě začínala. No další, vlastně to byla první tohoto dne, kdy v tomto ústavu budu muset strávit dalších osm. Povzdychnul jsem si.













