Pro Adís - For all of us

25. července 2015 v 14:29 | Ufonek |  Jednorázovka na přání
"Sakuro!" Promluvil do ticha hlas, ne příliš potichu, ale nebyl to ani přímo řev. Zkrátka tak akorát, mladý muž uměl své hlasivky dobře regulovat. Nebylo to tak, že by chtěl, aby ho dívka, kterou volal, zaslechla, či se mu vzdala, chtěl jen vycítit její přítomnost podle toho, jak se okolí začne hýbat.
Jeho černé obezřetné oči se dívaly kolem, nemohly však zachytit žádný obraz. Třeba to bylo tím, že už snad osm a čtyřicet hodin nespal, možná tím, jak mu před chvílí, teď už zaschlá, krev stékala po čele.


Ta dívka, byla jeho jediná naděje, ale kde ji teď najde? Když tu není… nemá už sílu na to, aby šel někam dál. Tak tak škobrtal, venku zuřila válka a údajně on jediný ji mohl nějakým způsobem zvrátit, tím, že přetvoří podstatu srdce jiných lidí.
Určitě ho hledají…
"Sakuro!" Zvolal ještě jednou, těsně předtím, než silou gravitace dopadl na chladnou zem a ztratil vědomí. Ta dívka byla jeho jediná naděje. A možná i něco víc, než jen naděje.

Déšť spadal na její tvář, omýval veškeré nedostatky, jejichž rodištěm byly šrámy a lehké podlitiny. To jí netížilo, chtěla jen najít její jedinou lásku, lásku, kterou poznala ani ne před dvěma týdny.
Snažila se dělat kroužky v kolenou přesně tak, jak ji to učili, když se nedokázala postavit. Ale síly jí už nestačily. Nemohla se pohnout dál z místa. Klečela na kolenou a mělce dýchala. Z jejích úst stoupala pára, ale neposedné kapky ji okamžitě chladily. Pohlédla k rozbouřenému nebi. Kdyby ho našla… mohli by odklonit tuto zkázu na dalších tisíc let pryč? Přála si to, ve skrytu duše. Zvedla nejprve levou, ale poté i pravou nohu a vykročila kupředu. Na místo, kde se poprvé potkali. Ale bude tam? Nevěděla, ale jediné co mohla, bylo věřit. Věřit v nemožné…

Doslova se doplazila do úkrytu, nebyl nenápadný; spíš vůbec a to ho dělalo dokonale nenapadnutelným. Přišlo jí to absurdní, když to od něj poprvé slyšela, ale jakmile se bojovalo, přišlo jí to více než geniální, protože on génius byl. I když to možná nikdo jiný kromě ní neviděl. Měla pocit, jakoby ona byla jediná, komu se kdy pořádně otevřel. A možná taky ne, možná si to jen namlouvá.
Natáhla před sebe ruku a znovu se chytla ničeho, aby se za to mohla přitáhnout. Nelogické, viďte? Ale to je celý tento svět, ve kterém žijeme.
Nic neviděla, nic, jen temnotu… Otočila hlavu, kousek světla se tam přece jen našel. A odhaloval něco, dosti se podobající lidskému tělu. To jakoby rozžehlo novou chuť do života. Posbírala veškerou zbývající sílu a vstala. Rychle; nebo tak jí to aspoň připadalo, dopajdala až k onomu subjektu.

Pozorně si to prohlédla, potrhané černé oblečení, havraní vlasy zakrývající andělskou tvář. Je to ON! Zaradovala se v duchu, hned na to se vyčerpáním sesula k zemi.
"Sasuke…Sasuke…" Sípala. Nevěřila, že ji uslyší, ale něco jim k tomu dopomohlo. Možná nějaká síla tam zezhora.

Uslyšel čísi hlas, byl naplněn nejen smutkem a bolestí, dokonce v něm přebývala kapka radosti. Troufal by si říct, že to dokonce převyšovalo všechny ostatní emoce. Nedokázal jej identifikovat, ale věděl, že to není nikdo, kdo by mu chtěl ublížit. Naopak, chtěl mu pomoci. Myslel si, že už se neprobudí, ale tohle zřejmě nebyl konec jeho života. Kdyby mohl, vzal by dva špalíčky, aby mu držely oční víčka otevřena, ale takhle kukadla musel otevřít sám, vlastní vůlí.
Byly to jen štěrbiny, ale i těmi dokázal rozpoznat růžové vlasy, které měly tak trochu rudý melír. Zděsil se při tom pohledu, což zapříčinilo větší vykulení jeho bulev, takže i zvýšení jeho zorného pole.
"Sa-ku-ro." Vydal ze sebe chraplavě a přitom se snažil vyhledat její zelené smaragdy.
"Sasuke!" Zavýskla, ještě že je nikdo nemohl slyšet. Všichni byli až příliš zahloubaní do strategií tam venku…
"Jsem moc-" Rozkašlal se, kapky krve dopadaly na chladnou zem. "Slabý." Dokončil a růžovláska zavrtěla hlavou. Byla to jejich jediná naděje. Naděje na spásu, na záchranu světa; Japonska!
"Pamatuješ, spolu jsme silní! Vyléčím tě. Rozhodně tě vyléčím!" Převrátila ho na záda (do té doby ležel na břiše.) Vyhrnula mu tričko a dlaněmi začala masírovat každý jeho sval, aby zjistila, který je roztržen. Kdyby byli někde jinde, možná by to černovláska začalo i vzrušovat, ale teď neměl čas se zaobírat tím, co by bylo, kdyby nebyl takový zbabělec a konečně jí vylíčil, co k ní cítí.

Ozářil je zelený plamen, který vyšlehl z jejích rukou a chlapec ucítil, jak se mu postupně navracejí síly.
Díval se na ni, studoval každý záhyb a črt jejího bezchybného obličeje. Jak může být tak silná? Viděl na ní, jak vyčerpaná je a přesto pokračovala v tom, aby to pro něj bylo co nejlepší. Proč tohle dělá?
"To stačí, teď sebe." Řekl, nebyl sice úplně vyléčen, ale připadalo mu to tak po tom, co zažil naprosté vysílení. Ona ho k jeho překvapení poslechla, opřela se o nějaký ztrouchnivělý trám a to zelené světlíčko začalo pomalu ozdravovat i ji.

"Opravdu chceš jít bojovat?" Ptal se jí, když už oba stáli na nohou před bránou, jejímiž děrami prosvítali nemilosrdné záblesky a výbuchy. Když nic neříkala, pohlédl na ni. Též se na něj dívala, odhodlaně, jakoby snad věděla, že jiná cesta není. Obdivoval ji.
"Neumíráme pro své přátele, musíme pro ně žít!" Řekla místo odpovědi, jako kdyby tušila, že myslí na útěk. To ona mu vždy dodávala sílu žít, protože věděl, že pro ni to mělo vždy cenu. Okouzlila ho už od první chvíle, co ji zřel, a nebylo to jen pro její vyzývavé oblečení. Teď by se to dalo zhodnotit jako spíš cár hadru než něco, co jí kdysi zakrývalo aspoň více než padesát procent těla.
Ještě chvíli se na sebe dívali a pak vykročila…

Něco ji však prudce za paži stáhlo zpátky. Chytil její hlavu do svých dlaní a spojil svá ústa s jejími. Jen na kratičký moment, aby se ani nestihla vzpamatovat a odstrčit jej od sebe. Takové odmítnutí by asi nepřežil.
Párkrát na něj zamrkala.
"Nemohl bych zemřít a nevědět, jak sladké jsou tvé rty." Dodal na vysvětlenou a nepatrně se usmál.
Ještě hodnou chvíli na něj hleděla, možná až pak opadlo to omámení a k ní se dostala ona informace. Silně ho objala a napodobila jeho gesto před chvílí, akorát s tím rozdílem, že si její rty s jeho pohrávaly o něco déle.
"Jdeme?" Zeptala se a chytla ho za ruku. I v té tmě pro ni doslova zářil.
"Jdeme." Přikývl a tentokrát společně odhrnuly zábrany a růžovláska v momentě byla zbraní, spojena s jeho tělem i duší…
_____________________________________________________________
Tak tahle byla pro Adís, doufám, že se jí líbila, i když to zas tak mecha nebylo, anime Guilty Crown už si moc nepamatuji a samozřejmě jsem do toho vložila i něco svého a divného >:D
Užívejte prázdniny, už jen měsíc a něco:(
A komentáře si prosím :-)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adís Adís | E-mail | Web | 25. července 2015 v 15:30 | Reagovat

To nevadí, že to není mecha a že to není podobné Guilty Crown.. :O
Velice se mi to líbilo ! :3 To vysvětlení a popis !:3 Nádhera, nádhera, nádhera! :3
Děkuji moc! :3 Snad jsem ti tou povídkou nezabránila ve svých plánech na povídky a svůj veškerý čas. :D ^^
Ještě děkuji moc, bylo to úžasné !:3 :)

2 Saky Saky | E-mail | Web | 26. července 2015 v 22:29 | Reagovat

Moc krásne, úžasne opísané, ako vždy :) <3

3 sima sima | 28. července 2015 v 13:35 | Reagovat

dokonalé :)

4 Daisy Daisy | Web | 30. července 2015 v 21:32 | Reagovat

páčia sa mi tvoje poviedky...majú iný nádych :)

5 Koko~Chan Koko~Chan | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 17:31 | Reagovat

Krásná povídka, Adís si jí zaslouží.

6 Camelia Camelia | Web | 5. srpna 2015 v 8:05 | Reagovat

Hezké. Dobře napsané, nijak zbytečně protahované, moc se mi to líbilo. Těším e na další ;)

7 Stanush Stanush | Web | 9. srpna 2015 v 3:01 | Reagovat

no men sa to vážne že ľúbilo :D ja verím že a moja pviedka tak dopadne! :D normálne som z teba paf ty kokso :D
važne sa mi to moc pačíloooooo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! nevjem vyjadriž svoje pocity :D asi preto že sú tri hodiny ráno ale bolo to super :) si skvelá! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama