The only one 2/? - Pro Simu

1. listopadu 2015 v 11:01 | Ufonek |  Jednorázovka na přání
Měl za sebou opravdu dlouhou cestu, která nebyla vůbec jednoduchá. Na jedné cestě ho chtěli zabít a na té druhé pomalu hlady neviděl. Prošel branami vesnice a bylo to pro něj jako znovuzrození.
Uplynuly dva roky. Opravdu to byla tak dlouhá doba? A co vlastně na své výpravě našel? Klid, uspokojení? Ani zdaleka. Brzy poté, co odešel, znovu začal přemýšlet o tom, že se vrátí. Že začne bojovat o ženu a usadí se. Ženu? Že neměl představu? Ale kdepak. Měl ji až moc.
Myslel si, že na něj bude čekat.


Byla noc. Chlad ho obklopoval a zalézal až na kůži pod jeho černý plášť. Kráčel rychlým krokem, aby se alespoň trochu zahřál, ale ani to mu moc nepomáhalo. Těšil se, jak zaklepe na její okenní rám a ona mu rozespalýma očima řekne ahoj. Jak ho pustí dál a on ji bude moci políbit. Že na sobě bude mít lehce průsvitnou noční košilku, kterou pomaloučku stáhne. Ano, už myslel dokonce na takové věci.

Ale to si nemyslel, jak šeredně se splete.
Vyskočil na balkón, jak si to celou dobu plánoval. Popošel k oknu, ale první zádrhel; okna byla zatažena roletami a na dvakrát zamčena. To opravdu neočekával. Ale poradil si, nebylo těžké lehce je odemknout.
Pomalu a bez skřípění se snažil otevřít. Skoro by se mu to i povedlo, kdyby poté nenarazil do něčeho tvrdého, aj, květináč. V hlavě zaklel, ale nevypadalo, že by to obyvatele domu nějak vyrušilo ze spánku. Pro sebe si oddychnul, ale ten největší šok měl teprve přijít.
Lehce nakoukl dovnitř a místo krásné růžovlásky, která potichu pochrupávala spoře oděna, se mu naskytl pohled na ni, to ano, ale byl tam i nějaký muž, který ji pevně svíral kolem pasu.

Zamotala se mu hlava, nemohl tomu uvěřit. Ona někoho má? Myslel si, že to on byl láska jejího života.
Tak počkat.

To mu celou dobu lhala? Lhala mu o tom jak je její láska věčná a hluboká? A nebo to přehnal on?
Skoro si to nedokázal připustit, ale byla to asi pravda. Byla to už moc dlouhá doba. Přece jen je jim skoro třicet, není čas čekat, už brzy určitě bude chtít děti. I on si je přál. S ní. Je tohle vůbec možné? Povzdychl si, vyskočil z domu, ani za sebou nezavřel.
Znovu proběhl bránou vesnice někam do temnoty, potřeboval přemýšlet.
Tentokrát mu to zabere snad míň času než předtím. Snad mu to nezabere dva dlouhé roky.


Sakura ráno vstala z postele a protáhla se. Otočila se a pohlédla na spícího Ara. Pro sebe se usmála. Takhle vypadal jako andílek. Měla ho ráda, to ano, ale opravdu by si s ním dokázala představit život, děti??
Zřejmě ne, to totiž dokázala jen s jediným člověkem na planetě, který teď byl kdovíkde. Slíbil, že si spolu promluví, až se vrátí. Ale copak může čekat celou věčnost, než se milostivý rozhodne konat? Zřejmě ne. Ještě však s Arem nespala, jako kdyby na něco čekala.
Dívala se na jeho odhalená záda, která byla poseta nesčetnými jizvami. To byly i ty Sasukeho. Vzpomínala na Hakuovi jehlice, které ji kdysi přinutily myslet si, že je její milovaný mrtvý. Naštěstí tomu tak nebylo. Kde je mu konec? Usmála se. Smutně…

Asi o dva týdny později, už byl černovlásek rozhodnut. Nenechá si jen tak růžovlásku vzít a to nikým. Byl za ni ochoten bojovat. Stejně tak jako ona byla ochotna bojovat za něj.
Jak se před něj v bitvě několikrát postavila před něj, jako kdyby snad měla proti nějakému z jeho protivníků šanci. Tak moc ho milovala?
Ztratila by život, jen aby on mohl žít?
Nedokázal si to přiznat, ale svévolně se mu do očí hrnuly slzy, které však vždy úspěšně zatlačil. Nemohl si dovolit plakat. Ne teď. Ne teď kdy se mu vše zdá bezcenné.

Prodíral se lesem a houštinami, nemálokrát ho nepříjemně poškrábaly, ale to bylo nic oproti jeho ráně na duši. Byl opravdu nebojácný, ale tohoto se opravdu bál. Co když už je jeho ženou? Co když už v jejím břiše pomalu roste jeho potomek?
Chtěl velkou rodinu. Chtěl ji s ní. Chtěl, aby se nad rámem jejich dveří vyjímalo obloukově vyryté jméno Uchiha a pod ním malým písmem Sasuke a Sakura. Zhluboka se nadechl a pro jistotu ještě zrychlil krok.

Stejně bude v Konoze při nejlepším až zítra brzy ráno. Tak proč tak spěchal? Opravdu tam chtěl být co nejdřív, potřeboval tam být co nejdřív. Už si plánoval, jak ji dostane. Políbí ji a pokud mu to nebude opětovat, pak ji navždy ztratil. Představoval si, jak k němu tiskne své drobné tělíčko. Jak ji hladí po vlasech a jak k nim čichá. Vždyť tohle přece nemohl jen tak upustit.
Byl blbec, proč si to kruci nerozmyslel dřív?

Ráno se však kvapem přiblížilo a on stanul před branami, jako kdyby snad ani nikdy neodešel, jen možná mírně vyčerpán, ale nějaká únava ho přece nedokázala zastavit před tím, aby šel bojovat o svou milou.
Teď však jen pomalu kráčel a rozmýšlel si poslední věci ve své strategii. Najednou ho uhodila do nosu nějaká vůně. Stočil hlavu doprava. Přehodil si kapuci přes tvář, aby ho nikdo nepoznal. Co ho to jako napadlo? Chodit tu s odhalenou tváří.

Zvonek zacinkal a blonďatá žena zdvihla své pomněnkově modré oči.
"Dobrý den, co si budete přát?" Usmála se, ale když uviděla, že má tvář pod kapucí, nevěděla, kam s pohledem a tak tam chvíli jen neklidně postávala.
"Růže, spoustu růží." Snažil se trochu pozměnit hlas, ale pak si odkašlal. Fakt nápadnější už nemohl být.
"Dobrá a chcete ty z Nového Zélandu? Jsou nejkrásnější, ale vyjdou vás pěkně draho." Rozvášnila se o svém povolání. Černovlásek byl z toho zmatený, nikdy neslyšel o žádných druzích kytek a popravdě ho to ani moc nezajímalo. Ale když slyšel, že jsou fakt hezké…
"Dejte mi je." Pronesl rozhodně a ona se na okamžik zarazila, jako kdyby ho snad poznala.
"A kolik jich budete chtít?"
"Padesát." Znovu se pokoušel změnit svou intonaci. Blondýna se usmála. Dnes má šťastný a výdělečný den.

Když už je měl, vyskočil na střechu a jako vítr se nimi proháněl. Nejdříve měl trochu strach, že by mohl potkat toho šíleného modrookého muže, ale nakonec se tak nestalo. Přece jen byl Hokage, a tak zřejmě měl podstatně méně času.

Znovu vyskočil na její balkon. Nikdo tu nebyl a byl pootevřený, alespoň něco se mu poštěstilo.
Sešel pomalu do kuchyně a tam ji uviděl. Ve vytahaném oranžovém triku a zástěrou kolem pasu. Právě míchala chutný oběd, vonělo to vážně skvěle.
Seskočil za ní a růže položil na linku. Ona se otočila a jejich oči se setkaly. Lehce pootevřela ústa a vařečka jí vypadla z ruky…
__________________________________________________________________
Přináším další díl, doufám, že se líbil a že tam nebylo moc chyb.
Děkuju moc za komentáře a doufám, že i zde se předvedete :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sima sima | 1. listopadu 2015 v 14:40 | Reagovat

uzasne dokonale !!!! arigato !!! :)

2 Mia Mia | 1. listopadu 2015 v 15:08 | Reagovat

Awesome

3 Cam Cam | 2. listopadu 2015 v 12:01 | Reagovat

Juj, další díl. Hurá. Kolik ještě bude? Těším se na další. Pěkná odechovka

4 bori-povidky bori-povidky | Web | 6. listopadu 2015 v 21:22 | Reagovat

Ahoj píšeš fakt krásně tahle povidka je naprosto nepřekonatelná. Prosím pokračuj Děkuji ze píšeš Bori

5 monrablack monrablack | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 15:58 | Reagovat

Fakt krásný! Napiš další, jsou suprový! :-)  :-)

6 Bori Bori | Web | 20. prosince 2015 v 21:33 | Reagovat

Ahojky vážně se mi moc líbí jak píšeš tak Prosím přidej další díl 😘 😘 😘

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama