Selfish Asshole 7

15. srpna 2016 v 10:33 | Ufonek |  Selfish Asshole
Tak ledový hlas jsem u ní ještě neslyšel. Trochu mne to vyvedlo z míry, lehce jsem potřepal hlavou, skousnul si spodní ret a napřímil se. Opírala se o chladné zábradlí, jako kdyby jí za chvíli měla zmrznout bříška jejích dlouhých prstů.

"Vzpomínám, jak jsem hrávala na klavír." Usmála se a obrátila se na město, v tomto okamžiku prosvícené tisíci hvězdami. Bylo to, jako kdyby mi viděla do hlavy. Opřel jsem se vedle ní a jen sledoval ta světla. Cítil jsem, jak je mi její duch blízko. Znovu ve mně žhnul oheň, který ani na chvíli nepřipustil, aby mi za této mrazivé noci byla zima. Ten oheň byl-

"Láska." Vypustila z úst a tím dokonale dokončila pouť mých myšlenek. Znehybněl jsem a jen chvíli obdivoval krásu jejích smaragdových očí. Stále hleděla do víru velkoměsta. Bylo to, jako kdybych tam vůbec nebyl, ale já cítil tu nekonečnou přítomnost a ten cit, který se mezi námi hmotnil.
"Láska je to jediné, co na tomto světě má smysl. Všechno ostatní je nic. Pokud ve vašem světě není láska, tak jste zklamali. Je třeba do všeho vkládat tento cit a obětovat se." Promluvila a otočila se na mě. Chvíli vyčkávala, rozhodl jsem se nic neříct. Povzdychla si.
"Ale my dva. Sasuke, copak tomu sám nevěříš. Byli jsme jako nejlepší přátelé. Nefungovalo by to." Zkroutila čelo a já znovu nemohl nalézt vlhka v ústech. Podávala mi ruku. Nechtěl jsem to pochopit, ale zřejmě to tak bylo třeba. Zalovil jsem v kapse a nalezl onen dříve zmiňovaný klíč. Sevřel jsem ho a už už bych tu ruku vytáhl, ale mé lví srdce a má láska mi nedovolila, to nechat jen tak.

"Jeden tanec." Usmál jsem se. Bylo krásné s ní hovořit za svitu měsíce, protože tohle byla ta pravá Sakura, ne ta, která se promenáduje s obočnatcem. Miloval jsem ji, a tak to zůstane. Je krásná, chytrá, ale taky je volná. A já musím respektovat její rozhodnutí. Pokud se mi to nepodaří teď, vzdám to.
"Ale vždyť už jsme přece tančili. Sasuke…" Upřela na mne ty kameny, které nemohly lhát. Ale něco mi na tom přece jen nesedělo.
"Jeden tanec." Stál jsem si za svým, počkal si, až mi na to kývne, otočil upoceným klíčem a vyšli jsme do sálu.

Všichni se zřejmě skvěle bavili a to mne nabíjelo jistou pozitivní energií. Všichni pili, radovali se, oslavovali. Na okamžik se mi na mysl dostal pocit, že je jen kvůli Rockovi Lee, ale co. Nálada to tu naprosto ovládla a já vzal Sakuru za ruku.
Vteřiny ubíhaly, jakmile jsem uslyšel tu správnou tóninu, vykročil jsem. Usmíval jsem se na ni a ona mi to oplácela.
Dokázal bych takhle tančit celou věčnost, ale vše jednou musí skončit. Píseň pomalu dohrávala a v mém srdci malý ohýnek dohasínal. Takže tohle je konec? Tohle má být má láska? Čím jsem si to zasloužil? Ano, byl jsem na někoho tvrdý a takhle mi život dává zakusit mé vlastnoručně uvařené kaše. Stále jsem ji držel a ani ona mou ruku nepouštěla. Zakoukal jsem se do jejích měkkých a láskyplných očí barvy oliv a už to bylo. Okamžik mne ovládl a já se sklonil, abych se dotknul těch dvou plátků růží, chyběly milimetry, když tu najednou jsem byl odtrhnut a něčí ruce mě objímaly. Sakura? Usmál jsem se pro sebe.

"Tak poslouchej, ty náno pitomá! Sasuke je jen a jen můj!" Uslyšel jsem ten prapodivně známý, pištivý hlas. Prudce jsem otevřel oči a k mému zděšení zjistil, že ten, koho objímám, není Sakura ale KARIN!!! Málem jsem vyletěl z kůže a spolu s tím i dva metry od ní.
"Ah, tak takže to je. A to už jsem se skoro nechala namotat. Ach já hloupá. Měla jsem to vědět, protože takhles to dělal vždy, co, Sasuke?" Oplatila jí to růžovláska. Teď zdrceně hleděla na mě. Její bezchybná tvář byla pokřivena zlobou a v těch očích byste spatřili slzy.
"Ale tak to vůbec není, to je nedorozumění!" Říkala, že už se skoro nechala namotat? Takže už byla skoro moje… A tahle slepice to všechno zkazila!
Upřel jsem zlostný pohled na Karin, protože to kvůli ní mi moje štěstí uteklo mezi prsty.

"Bavte se dál, pijte, hodujte." Ozval se hlas z mikrofonu, protože ta červenovlasá tu způsobila takové pozdvižení, že se všechny oči hostů upírali jen a jen na nás. Dokonce i živá kapela zapomněla hrát. Publikum se vzpamatovalo a já taky. Ale když jsem se chtěl rozběhnout za Sakurou, uvědomil jsem si, že jsem ani nepostřehl, kam se rozběhla.
Poslední, co si pamatuju je její útrpný pohled a velké slzy, které jí smáčely obličej. Měl jsem chuť dát si facku. Měl jsem Karin ještě pojistit další skříní, věděl jsem od začátku, že ona by to mohla pokazit a co se taky nestalo. Já mám takovou smůlu!

Odešel jsem svůj smutek utopit v nežalostně velké lahvi alkoholu. Vyškrábal jsem se na barovou stoličku a z posledních sil si poručil sklenku whiskey. Kopnul jsem to do sebe, a tak to šlo ještě notnou chvíli.

"Prrr…" Vzal mě blonďáček za ramena a moje pití raději vyzunkl sám. Sice řídí, ale on to do té doby vytancuje.
"Sasuke, proč se tady skládáš, měl by ses radovat!" Snažil se mě povzbudit, ale marně. Sotva jsem vnímal, co se okolo mě děje.
"A to jáko prooooč…" Skoro mi ukápla slina, ale dokázal jsem se ovládnout.
"Sakura plakala." Píchl mě do čela.
"Jo, kvůli mááá, protože su nejvatší kretéjn." Žvatlal jsem dál jako malé dítě.
"Budu doufat, že jsem tyhle tvoje hieroglyfy rozluštil správně a řeknu ti jednu věc, kterou sis možná neuvědomil." Snažil jsem se dávat na jeho slova pozor, ale ani za nic jsem nemohl udržet pozornost více než dvě vteřiny.
"Cooo…" Viklal jsem se tak, až jsem skoro spadl ze židle. Přišlo mi to legrační, rozchechtal jsem se na plné kolo.
"Uklidni se. Kdybys nad tím trochu přemýšlel, došlo by ti, že by nebrečela, kdyby k tobě nic necítila." Trvalo asi pět minut, než se ke mně tahle informace dostala. Rázem jsem vystřízlivěl. To je přece pravda! Něco ke mně cítí!
"Naruto! Děkuju! Jsi už opravdu dospělý!" Zakřičel jsem, opravdu jsem z té židle spadl, ale to je kvůli tomu, že jsem chtěl být už rychle na nohou. Vyběhl jsem z budovy a běžel k autu, následně jsem si to ale rozmyslel. Vezl mě Naruto a já nemám klíče, budu muset jít pěšky. Navíc jsem asi opilý jako dobytek. Ani nevím, kde Sakura teď bydlí, protože se odstěhovala.

Sedl jsem si na obrubník, trocha čerstvého vzduchu mi určitě neublíží. Vzhlédl jsem k nebi a koukal jsem se na něj, až dokud nebylo ráno. No, nejvyšší čas jít do práce. Těšil jsem se jako malé dítě, neplakala by, kdyby ke mně nic necítila.
Ona mě má ráda!
Plavovlasý blázen už tu konečně byl a mohl nás odvést. Usmál jsem se, nasedl na sedadlo spolujezdce a usnul tak tvrdě, jak to jenom šlo.
___________________________________________________
Další díl, jako na povel. Teď mám antibiotika, tak třeba si s něčím zase pohnu. Užívejte :)
Děkuju vám moc za komentáře, jste úžasní! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adís adís | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 23:04 | Reagovat

Že konečně jsi dospěl, Naruto! :D To mě zabilo.
No jo, Karin je a byla vždy kámen úrazu - ještěže jí nesnáším xD

Pěkný díl; hlavně ten popis na začátku; ... plátky růží ... aah. Ne, nesmím se rozplývat..
Ale to nejde..
Krásné!

2 sim sim | 16. srpna 2016 v 21:31 | Reagovat

moc pekne :)

3 Saky-chan Saky-chan | Web | 20. srpna 2016 v 13:06 | Reagovat

Penky :)

4 Saky-chan Saky-chan | Web | 20. srpna 2016 v 13:06 | Reagovat

[3]: pekny :D

5 Saky Saky | E-mail | Web | 30. srpna 2016 v 21:42 | Reagovat

Znovu skvelá časť :)

6 Ts Ts | 10. září 2016 v 12:11 | Reagovat

Dúfam, že budeš písať ďalej, diel bol skvelý a som zvedavá na pokračovanie

7 MarcoV MarcoV | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 11:51 | Reagovat

Miluju čtení vašich článků

8 Artemis Artemis | 13. února 2017 v 11:51 | Reagovat

Po - kráč - ko! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama